Po roce to tu máme zas, Velká cena Eurovize zná své finalisty. Má smysl utahovat si z estrádního provedení? Má smysl říkat, že je to cirkus, který má s reálnou hudební scénou pramálo společného? Upřímně, nemá. Remcat nad Eurovizí je stejné jako zapnout hokej a stěžovat si, že nedávají fotbal. Ta soutěž má už roky natolik jasnou dramaturgii, že si své publikum dávno vybudovala a nikomu dalšímu snad ani nesnaží zavděčit.
Není ovšem fér ji rovnou zavrhnout jako načančaný cirkus. V regionálních kolech se vždy vyloupne pár zajímavých interpretů a pro země, jejichž scéna není s globálním šoubyznysem tak propojená, je to pořád výborná příležitost ukázat se světu. Byť na to mají tři minuty. Pokud během nich nezaujmou, smůla. A proto znovu – můžeme se divit, že se z těch tří minut soutěžící snaží udělat co největší estrádu? Eurovize je zkrátka hudební ekvivalent památných Her bez hranic. Ty se taky tvářily jako mezinárodní zápolení, ačkoliv jejich reální sportovci předváděli výkony někde úplně jinde.
Leč tentokrát to bylo opravdu ještě horší než v posledních ročnících. Aiko si nevedla zas tak špatně jako v národním kole. Na začátku čísla sice trochu haproval zvuk, ale rychle se to spravilo a její číslo, takto na velkém pódiu, velmi v zásadě odpovídalo současnému stadionovému poprocku. Česká scéna sice nemá v tuto chvíli zpěvačku, která by tak výpravné koncerty utáhla, ale Aiko během těch pár minut ukázala, že zrovna jí by to mohlo fungovat, kdyby si vybudovala dostatečné publikum. Diváci Eurovize jsou ale zkrátka jen zvyklí na jinou show. A proč to neříct, často i na jinou muziku.
Čtvrteční semifinále nicméně místy evokovalo eurodance festival. Osobně se mi nejvíc líbil lotyšský zpěvák Dons, jehož balada Hollow působila výpravou sympaticky skromně, a přesto v ní byly ty emoce a drama, které má eurovizní publikum tak rádo.
Dobré číslo předvedli i Megara ze San Marina, kteří přesně pochopili, o čem Eurovize je, zároveň si ale udrželi svou image. Oproti ostatním soutěžícím si navíc o dost víc vyhráli s projekcí. Zkrátka: „Chcete cirkus? Tady ho máte!“ Číslo na výbornou.
Na druhou stranu, velká část vystupujících jim to ulehčila, neboť reprezentantky Gruzie, Itálie, Albánie, Řecka, Rakouska nebo Malty měly tak identickou image, že byste s nimi mohli hrát pexeso. Pardon, nemyslím tuto výtku nijak k osobnímu vzhledu zpěvaček. Ale image je druhá věc, na té se pracuje dlouho a intenzivně. Pak tyto dívky vystoupí na jednom pódiu a večer můžete rovnou přejmenovat na Eurovize: Klony útočí. Když největší rozdíl v hudebních číslech tvoří projekce za zády vystupujících, je to smutná vizitka.
Aspoň, že ti Estonci 5MIINUST X Puuluup to tam trochu potrolili. Sice působili jak vesnický boyband na speedu, ale ta změna v jinak ubíjejícím programu! I finální vystupující, Nizozemec Joost Klein, který vypadal, že opisoval od loňského stříbrného Kääriji, se na ně nechytal. Jsem rád, že oba postoupili. Bez ironie.
Dramaturgům večera se povedlo vynikající muzikálové číslo mezi vystoupeními a vyhlášením výsledků. Bylo pojaté jako mashup písní (včetně minulých soutěžících) s fóry mířícími přímo na eurovizní terč a působilo sympaticky. Hlavně se nebrat vážně, chceme se jenom pobavit. Škoda, že tento vzkaz neumí Eurovize do světa vyslat celkově. A každý rok.