Existuje určitá skupina žen, pro něž je styk s takovýmito osobnostmi, ať už to jsou muzikanti nebo zpěváci, zálibou nebo dočasným životním posláním. Ano, dnes bude řeč o tak zvaných muzikantských liduškách. Jejich pojmenování pochází ze stejnojmenné povídky Vítězslava Hálka. Angličané jim říkají mnohem nudněji groupies.
Motivace takových mladých žen je různá. Může to být okouzlení osobností, touha dostat se do určitého společenského prostředí, představa, že si ji umělec po tom, co zruší své manželství, vezme, ale může to být třeba také jistý druh sběratelství. Díky dvěma takovým sběratelkám, které se prý vždycky činily ve dvojici, byl například zachován sádrový odlitek údu Jimiho Hendrixe včetně popisu několikanásobného pokusu, jak jej dámy získaly.
Abychom byli spravedliví, existuje také řada muzikantů, kteří trpí podobnou formou sběratelství, ale o nich si povíme někdy jindy.
Vraťme se k liduškám. Měl jsem před lety kamarádku, která trpěla bájivou lhavostí. Nejvíce v otázkách sexu. A protože zároveň milovala muziku, měli jsme při našich příležitostných hospodských sessions občas možnost naslouchat jejím erotickým příběhům se zpěváky a muzikanty. Ve svých vyprávěních se specializovala hlavně na ty slovenské. Psala se osmdesátá léta a slovenský pop tu letěl.
Pokud si její historky pamatuji, bylo to něco mezi přízemní akrobacií a kriminální činností. Neopomínala zdůrazňovat, že ten či onen zpěvák dostal od svého manažera na výběr několik zájemkyň, ale vybral si právě jí. Vnímali jsme ji jako součást hospodského koloritu, což ji občas vytáčelo. Když vycítila, že ji nikdo nebere vážné, přestala k našemu stolu chodit.
A jak to s ní dopadlo? Vdala se za normálního kluka. Je z ní – řečeno Vančurovými slovy – „usedlá měšťka“. Běda, kdyby jí někdo připomněl její dávné příběhy. Naopak, když kolem ní zazní nějaké sprosté slovo, celá se hned nadurdí. Plně tak vyhovuje dávnému přísloví „Mladá hříšnice – stará svíčková baba.“