Orfeus je romantická, náladotvorná skladba, kterou bychom mohli rozdělit na tři vzájemně se prolínající vrstvy. Ta nejvýraznější je podle očekávání violoncellová. Něžná, hladivá linka nejzasněnějšího strunného nástroje se místy rozlévá do několika proudů a v průběhu skladby nabírá na napětí.
Do dialogu, zpočátku trochu odtažitého, ale stále více si s violoncellem rozumějícího, vstupuje elektronika, tedy hlavně elektronická rytmika, připomínající nejvíc ze všeho cajon. Třetí vrstvou je Tereziin vokál. Terezie tentokrát zpívá anglicky, přes filtry a různá zkreslení je jí ale rozumět jen místy, což může být i úmysl. Připomíná to totiž první album Collegia Musica, kde Marian Varga se spoluhráči chápal vokál jako další hudební nástroj a angličtinu v něm jen jako snůšku abstraktních barev.
Když umělkyně, kterou zná jen relativně úzký okruh posluchačů alternativní scény, prohlásí, že její skladba je „první vlaštovkou z mého nitra, které se konečně odvažuji naplno ukázat světu“, měl by být posluchač na pozoru. Kdo je zvědavý na výlevy vnitřních problémů nějaké pipiny? Ale tady stojí za to udělat výjimku, protože Orfeus překračuje hranice vnitřního světa jednoho individua a dovede oslovit i ty, jejichž nitro je úplně jinde. To totiž umí jen opravdová krása.
Pouštím si Orfea už po páté za sebou…