Nemám rád slovo kritik. Recenze desek a koncertů jsou přirozenou součástí práce hudebního novináře, ale když se podívám na měsíční penzum toho, co napíšu, recenze netvoří víc než čtvrtinu mé práce. Navíc v průběhu let získalo toto označení v sobě cosi negativního a k tomu se nechci hlásit. Pravda, ne vždycky se všechno umělci povede, ale ani tehdy, když člověk sdělí své výhrady, nemusí to znamenat zatracení desky. Naopak, ve dvou takových případech z loňského roku jsem zaznamenal zvýšený zájem o dané nahrávky. Žijeme v době, kdy kontroverze je atraktivnější než chvála.
Recenze kromě toho, že uvádí čtenáře do světa umělcova, má ještě několik dalších rolí. Především informuje, že nějaké album vůbec vyšlo. Hudební produkce trhá co do počtu alb rekordy. Je levná jako nikdy předtím. Řada nových „desek“už se vůbec neobjevuje ve fyzické podobě, takže orientace v tom obrovském prostoru je nad síly normálního posluchače. Tedy potřebuje někoho, kdo ho upozorní na to, co by ho mohlo zajímat. To ovšem mohou dělat jen zkušení autoři, podle nichž se čtenář orientuje. Není nic horšího, než když se nějaký no name začínající autor recenze ohání slovem „já“. Bohužel se to stává víc než často.
Na druhou stranu tihle „mladí kati“ sebou přinášejí poselství nové generace. Člověk, který vchází do velkého světa, si vykolíkovává své území. Ohraničuje si ho. „Ne“ je to slovo, které ty hranice vytváří. „Ne“ se tak stává součástí budoucí generační vize (nejen) hudebního světa. Skvěle to bylo znát u těch novinářů, kteří byli začínajícími autory a zároveň věrozvěsty punku a metalu v osmdesátých a devadesátých letech. Dnes je to o hodně složitější, ale stále stojí za to rvát se za novou hudbu, být generačními mluvčími, byť za cenu mnohých nespravedlností.
Druhý úhel pohledu na recenzní činnost se týká umisťování díla do obrazu dnešního světa. Když se zabýváme nějakou novou deskou, stavíme ji – někdy úmyslně, někdy jen podvědomě - do kontextu kulturního a společenského života naší doby. Co nám říká o tom, jak žijeme a jak dnes vidíme svět. Oslovuje nás svými poetickými obrazy a melodiemi nebo ne? Je to zajímavé i z historického odstupu. Že to takhle funguje, zjišťuji, když píšu každý měsíc pro Headliner seriál o hudebních událostech před třiceti lety. Pročítám při tom i tehdejší recenze a vnímám z nich to, co bylo v té době podstatné, o co nám všem tehdy šlo. Čtu v nich, co jsme jako společnost hledali, jaké byly naše tehdejší hodnoty, a uvědomuji si, jak se změnily. Mnohdy zjišťuji, že dokonce některé recenze, s nimiž jsem tehdy nesouhlasil, mi o tehdejších náladách prozradí mnohé.
A pak je tu ještě úhel třetí, zpětná vazba pro autory hodnoceného díla. Někdo o ní stojí, někdo nestojí, někoho vůbec nezajímá. Novinář není hlasem veřejnosti, naopak klade na hudbu mnohem větší nároky než nenáročná common society. Často si cení věcí, které normálního posluchače vůbec neoslovují. A naopak mu často vadí to, co publiku dělá dobře. V tomhle byl zvláštním případem Karel Gott. Až do konce života pečlivě pročítal recenze na své dílo a zabýval se do detailu každým slovem. Všichni novináři mé generace s ním měli stejné zkušenosti jako já. Při první příležitosti, kdy jsme se potkali, bylo jen otázkou času, kdy se přívětivě a se zájmem zeptá: „Poslouchejte, pane Vlčku, když jste před rokem napsal… Co jste tím myslel?“
Foto: Jan Kolman