Bylo jí čtyřiadvacet let, když ohromila debutem Con cariño y con cuidado (S láskou a péčí). Neskrývala, že je dívka z malého městečka na kanárském ostrově La Palma, pro kterou rodina, tamní komunita a hodnoty domova znamenají úplně všechno. Do velkého světa vstoupila přestěhováním do Madridu, kde vystudovala biotechnologii a přijala pozici jedné z největších nadějí mladé španělské hudební generace. Na zasypání hvězdným prachem a věcmi přicházející se snem stát se veřejně známým umělcem nuceným promlouvat k tolika lidem ale podle svých slov nebyla připravená. Svou zranitelnost proto neskrývala: „Dospívám a snažím se čelit problémům, které zažívám jako žena, jako obviňující se lidská bytost bojující s vnitřními démony.“
Nemohla přitom tušit, co přijde po debutu. Získala nominaci na Latin Grammy a dvě na Goya Awards za písně k filmům El 47 a El amor de Andrea. Vystupovala na prestižních akcích a scénách, koncertní turné ji zavedlo do Jižní Ameriky a byla ji plná média, pokládající křehké dívce z La Palma otázky, na které neznala odpovědi. K osobním úzkostem se přidal syndrom druhého alba, kdy se prý neustále ubezpečovala: „Valerie, je přece v pořádku natočit normální desku. Prioritou je přece psaní písní, aby sis zahojila vnitřní rány. Showbyznys počká.“
Tohle všechno nám ale musela postupně říct, protože španělsky neumíme a její skladby, přes občasný stín smutku krásou doslova nadnášely, až jste měli pocit, že je Valerie Castro skládá ze samé radosti. Ani na loňském festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, kde se neustále usmívala a s lidmi dávala přirozeně do řeči, nic nenasvědčovalo tomu, že touží po napsání nových písní otevřeně mluvících o jejím strachu z toho, že zklame. Sebe i nás. „Proto jsem se rozhodla na novém albu zpívat o věcech, o kterých jsem se dosud neodvážila nahlas mluvit. Jakoby zvednout ruku a říct: Jsem Valeria Castro a prodávám rady, které nemám ani pro sebe.“
Valeria Castro v roce 2O24 okouzlila publikum festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Foto: Yvetta Stránská
O pocitu, že zrcadlo coby odraz normativní krásy není vždycky její přítel a uznání potřeby milovat sám sebe pak zpívá ve skladbě tiene que ser más fácil: „Tělo při pohledu na sebe přece nemůže být tak kruté. Musí přece existovat cesta ven.“
Zároveň prý měla štěstí, protože ji práce autorky písní umožňuje stát se sama sobě terapeutkou a tím nejlidštějším způsobem si odpustit. Spojnicí k posluchačům, i těm co ji skrze španělštinu nerozumí, našla v silných melodiích a reflexích tradiční hudby z Kanárských ostrovů, Španělska a Latinské Ameriky na pomezí folku, popu a jemného rocku.
Základy oproti debutu kompletně autorského alba El cuerpo después de todo (The Body After All) považovaného za „konceptuální dílo o vnitřní bolesti a sebepřijetí“ vznikly v Mexiku. Se španělským producentem Carlesem Campi Campónem (Jorge Drexler, Natalia Lafourcade) se tam po půlroční studiové práci v Madridu vydali loni v září. Na místě najali muzikanty, hráli s nimi stále nedodělané skladby a zjišťovali kam dál je posunout. Po návratu měli jasno: k ústřednímu nástroji, malé kytarce timple z Kanárských ostrovů, přidali další nástroje, klavír skvělé Meritxell Neddermann, dechy a smyčce v aranžích Dana Zlotnika. Zpěvačce se tím oproti debutu dostalo daleko mocnějšího zvuku a emoční podpory pro nebývalou ženskou otevřenost.
Toho se držela také režisérka Joana Colomar při natáčení videoklipu la Soledad, ve kterém se oslavy sesterství s Valerií Castro zúčastnila plejáda slavných španělských hereček.
Svou skladbu Valeria Castro také poprvé v životě nabídla někomu jinému, a navíc se jí splnil životní sen: v mexicky laděné debe ser si společně zazpívala se Silvií Pérez Cruz, svým vzorem a ženou, která ji změnila představu o tom, jakou by chtěla skládat hudbu.
Nikoho to ještě nenapadlo, z hlavy to ale nedostanete, takže ven s tím: pětadvacetiletá Valerie Castro v některých okamžicích bezprostředností a sympatičností na albu připomíná rannou, úspěchem ještě nepoznamenanou ZAZ. Třeba je to přepálené srovnání, na tom ale nesejde. Valeria Castro z Kanárských ostrovů stojí rozhodně za zvýšenou pozornost. I třeba ve spojení se španělským triem Tanxugueiras.