Jak pamětníci vědí, Ženy nikdy nebyly tradiční hudební skupinou, jejich vystoupení byla nejblíže dnešnímu termínu performance, obsahovala scénky až divadelní, charakteristické ale pro ně byly sborové recitace, popěvky poskládané z neexistujících slov či texty navázané na z populární hudby známé melodie. Odborníci je dodnes považují za nejvýraznější českou odpověď na umělecký směr dadaismus, a není divu, že častěji než na tradičních koncertech vystupovali na různých hromadnějších akcích či vernisážích. Z velké části šlo o nehudebníky, kteří vystavovali na odiv svůj instrumentální diletantismus a mnohé produkce se proměnily v dlouho aplaudované happeningy. Hodně se přátelili a personálně prolínali s kapelami Krásné nové stroje a Psí vojáci, často vystupovali i s Vltavou. Ústřední dvojicí zakladatelů byli Martin „Záchod“ Choura (původně tanečník Krásných nových strojů) a Zdeněk „Hmyzák“ Novák, kteří se posléze obklopili dalšími přáteli. A na to, že programově zásadně nezkoušeli, měl prý jejich repertoár v roce 1989 okolo dvou set skladeb.
Ještě před Sametovou revolucí se postupně odmlčovali, až zmizeli úplně – což jim ale později nebránilo se občas krátce a nečekaně vracet. Nepřenosnou atmosféru do značné míry dokázalo alespoň částečně uchovat jediné album, posmrtně, ale kvalitně studiově nahraná porce K smrti vylekán!, kterou vydalo v roce 1992 maličké, a dnes již zaniklé vydavatelství Punc, a i Česká televize přispěchala s bizarním klipem Krysy a vejce. Jisté ale bylo, že mezi příznivci koluje nemálo amatérsky pořízených záznamů z vystoupení. Významná část se nyní zcela poprvé na veřejnosti objevuje prostřednictví výpravného archivního alba.
„Vydání jsme připravovali mnoho let,“ shrnuje majitel labelu Polí5 Josef Jindrák, který ostatně sám hraje v experimentální skupině Kolna, jejímž frontmanem je právě zmíněný Hmyzák, hudebně ze všech někdejších členů Žen zdaleka nejaktivnější. „Nejjednodušší domluva byla s kapelou, ta dala souhlas okamžitě, jen si vymínila, že do toho nechce zasahovat – shánět nahrávky, fotky, vybírat písničky, atd. - a že obal bude dělat Karel Haloun a bude mít zcela volnou ruku. Obojí se jevilo velmi snadné a u obojího se nakonec ukázalo, že to má své háčky,“ směje se Jindrák.
„Nejprve však bylo nutno sehnat původní nahrávky. Mezi zarytými fanoušky sice dodnes kolují nevydané materiály, ale není u nich jasné, komu patří originální pásky, tedy kdo to reálně nahrával. Po mnoha peripetiích jsme se dopátrali pana Volfíka, který nahrával leccos (vyšly třeba i jeho nahrávky Spirituál kvintetu) a který bych ochoten za velmi gentlemanskou cenu pásky zapůjčit. Šlo o několik kazet, zhruba šest hodin nahrávek vesměs z klubu Chmelnice. I když to byly poměrně kvalitní záznamy a technika konce 80. let už tomu přála, výběr se ukázal jako poměrně náročná disciplína, protože kapela na podiu dost bláznila, různí lidé se k mikrofonu přibližovali různě blízko, občas jej vyloženě ignorovali, takže rekonstrukce poslouchatelných tracků byla velmi náročná.“ Oné rekonstrukce se ujal zvukař a producent Ondřej Ježek, který ve svém studiu z původních kazet nahrávky nejen vyčistil a remasteroval, ale i takt po taktu doslova zachránil.
„Můj záměr byl vydat především písně, které pak nejsou studiově zaznamenané na jediném vydaném nosiči, desce K smrtí vylekán z roku 1992,“ přibližuje vydavatel základní kritérium výběru. „Na první pohled byl záměr jednoduchý, protože kapela před rokem 1989 v podstatě pro každý koncert vytvořila jiný program. Problém se ukázal v tom, že šlo často o happeningy s dlouhými divadelními pasážemi. Takže na nahrávce se lidi tlučou smíchy, zazní dvě slova, ale nemáte vůbec ponětí, co se dělo na podiu třeba celých deset minut. A vydat jen smích publika nemá na LP smysl. Nakonec bylo sestavení LP vlastně jednoduché – když se vyškrtaly písně co vydal Punc a divadelní pasáže, byla to necelá hodina použitelná k vydání.“
Grafický obal vinylu vytvořil Karel Haloun
Na své si přijdou i ti pamětníci, kteří třeba některá vystoupení viděli, ale díky proměnlivosti repertoáru i sestavy neměli šanci zachytit vše. Kromě základní party, kterou kromě Hmyzáka (trubka a flétna) a Záchoda (rytmika), tvořili i Jindřich „Hrách“ Karásek (klarinet), Jarda Švec „Umělec“ (saxofon, klávesy), Marek Lánský (cello, kytara) a později ještě i přibyvší Radomil Uhlíř, se totiž pohybovalo i hodně stálých i náhodných hostů.
„I když kapelou prošly desítky lidí (třeba prakticky celé tehdejší Krásné nové stroje), na námi sehnaných nahrávkách je v podstatě sestava, která pak nahrála ono pozdější LP, tedy ještě bez Radomila Uhlíře, který se přidal později (byť kolem sebe rád rozšiřoval legendu, že Ženy založil on). Ale jeden významný tehdejší člen Žen je na našem LP nepřeslechnutelný – Filip Topol zde zpívá rovnou dvě písně.“
Album vychází v opravdu velkorysém a graficky velmi podařeném vinylovém vydání. „Karel Haloun vytvořil obal, jako by šlo o nahrávku nové kapely, musel jsem přidat do názvu letopočet, aby se poznalo, že jde vůbec o archivní nahrávky,“ směje se Josef Jindrák. „A k mému překvapení to vypracoval do vybavení v nejdražší možné luxusní verzi - rozkládací obal neboli gatefold, potisklý barevný sáček na LP a ještě plakát, takže fanoušek musí být nadšen.“ Pamětníci a příznivci tak v albu Smrtí vynechán, které obsahuje dvacítku skladeb včetně „hitu“ skupiny Temelín, Temelín, dostávají doslova dárek, jaký nevychází každý den. Digitální verze by navíc mohla mít v budoucnu bonus v podobě nepoužitého materiálu, který se na vinyl nevešel, a jehož studiové ošetření a rekonstrukce je podmíněno zažádanou grantovou podporou, neboť celé vydání bylo natolik velmi finančně náročné, že na plánovaný bonus zatím zkrátka nezbylo.