Radost z návratu do multikulturní Marseille kalil smutek z toho, že legendární prostor Dock des Suds v bývalém přístavní skladišti cukru obklopený lodními kontejnery, kde se veletrh v uplynulých letech konal a dodával mu neobyčejné kouzlo, bude na konci března uzavřen a podle všeho nadobro zbourán, aby jeho ikonická pankáčská patina nevyčnívala z moderní čtvrti, která tu během třicetileté historie kulturního epicentra Marseille postupně vznikla. I českým pamětníkům původní podoby převážně africko-arabské čtvrti nemohla uniknout její lukrativní poloha, nad kterou si brousí zuby snad všichni developeři, a i když se musí nechat, že si při přestavbě počínali citlivě, nic to nemění na tom, že ze světa zmizne další kulturní prostor s unikátním géniem loci, který žádná sklobetonová architektura nemůže nahradit.
Jeden z nejbáječnějších evropských festivalů Babel XP – podle organizátorů kotva středomořských a globálních hudebních sítí – to ale nevzdává, takže se máme určitě těšit na další ročník. Těmhle pro umělecky kvalitní, přesahovou a do humanistického kontextu usazenou hudbu zapáleným lidem co za ním stojí se dá rozhodně věřit, takže uvidíme, jaký nový domov pro Babel XP společně s Mademoiselle Marseille najdou.
V loňské reportáži z veletrhu se dočtete o kamarádovi muzikantovi, který neustále přicházel s otázkou, kdy v záplavě rockových, jazzových, elektronických a experimentálních kapel konečně uslyší „tu správnou“ world music. Letos se k němu přidali další tři nováčci s jiným dotazem: „Proč jsme proboha o téhle hudbě ještě nikdy neslyšeli?“ Na to samozřejmě neexistuje správná odpověď, stejně jako není dnes jednoduché vysvětlit, co se skrývá pod názvem world music, přesto jim došlo, že je nejspíš nutné takovou hudbu hledat na docela jiných festivalech než těch, které běžně navštěvují a na první dobrou se třeba nabízí pražský Respect, jehož dramaturg Borek Holeček v Marseille samozřejmě znovu nechyběl, protože Babel XP patří mezi jeho důležité inspirační zdroje.
Vystoupení marocké skupiny AZMZ - Bnat Louz provázel tradiční berberský vesnický tanec ahwach.
Závěr každého dne patřil elektronické scéně: ze sálu Cabaret zmizely židle, všechny dveře se otevřely dokořán a nastoupila špička severoafrických producentů. Proto úderem půlnoci vzala Babel XP pravidelně útokem mládež z Marseille. Kdo by se ji divil, když se „rychlostí zvuku“ mohla vydat na cestu po Maghrebu s Azizem Konkritem, La Louuvem, Sami Galbim, Must Rousnamem nebo na závěr po Ukrajině s vynikajícím The Lazym Jesusem.
Festivalový vrchol si každý zvolil sám, na jednom koncertu ale přece jenom panovala širší shoda: francouzsko-marocká rocková kapela Bab L' Bluz (dočtete se o ní v Headlineru 2024/7) se s námi totiž nemazala, a přestože má další tři členy, pozornost na sebe strhla frontmanka Yousra Mansour s futuristickou elektrifikovanou dvoukrkou loutnou guimbri. Je proto dobré vědět, že charismatická a pořádně divoká zpěvačka bude součástí rezidenčního projektu Trance nad Oslavou, který na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad oslavou povede dvojice Justin Adams & Mauro Durante. Ta se mimochodem představí také na Respectu.
Výběr z programu
Nás publicisty a organizátory, kteří se world music léta věnujeme už máloco překvapí, lépe řečeno i v nových projektech dokážeme často identifikovat starší původ, a proto dáváme přednost dosud neobjevenému, což u téhle z podstaty nadžánrové a zeměpisně rozmanité hudby není zase velký problém, pro zmíněné kamarády, svým způsobem symbolizující většinové publikum, se ovšem takřka vždy jedná o vstup do zcela neznámého světa. Příklad: korejských skupin s tradičními nástroji se v Evropě v nedávných letech představilo víc než dost a prvotní překvapení z nich přece jenom vyprchalo, takže od ženského dua DAL:UM se z naší strany žádné překvapení nečekalo. A i při nesporné kvalitě skutečně nepřišlo, ne tak pro přátele, ti ze sálu Cabaret vyklopýtali vyvalení z fascinujícího zvuku dvou obřích citer a teatrálního podání Korejek. Ještě aby ne, potkalo to každého z nás.
Skupina DAL:UM předvedla tradiční korejské nástroje.
Na koncertu marocké skupiny AZMZ - Bnat Louz jsme na tom byli s „nepolíbenými“ kamarády stejně, a tudíž měli o čem přemýšlet: poprvé jsme totiž viděli tradiční berberský vesnický tanec ahwach do šátku napůl zahalených žen praktikovaný odnepaměti na Nový rok v městečku Tafraout v centrální části Atlasu. Ahwach vždy patřil k lokálním tajemstvím, ale v moderní době se jedná o vytrácející se tradici bez budoucnosti. Vždyť kterou mladou dívku by bavilo několik hodin v kuse zpívat a drobnými krůčky pochodovat ze strany na stranu za doprovodu mužů s rámovými bubny. Záchrana přišla před dvaceti lety z obvyklé strany: už nežijící zpěvačka Amina Haddadi soubor jako první vytáhla na veřejná podia. A když ani zahraniční vystoupení zájem mezi mladými berberkami nezvýšil, došlo na radikálnější a jak se v poslední době ukazuje, nejúčinnější řešení. AZMZ - Bnat Louz se spojily s post-rockovou elektronickou dvojicí Raskas z Casablanky do unikátního a silně vtahujícího transcendentálního koncertu směřujícího k tranzovní katarzi. Na Babelu XP se v této verzi představily v Evropě poprvé a brzy budou prý následovat i nahrávky. Určitě se si je ale nejprve dejte naživo.
Podobně intenzivní a nepřenosný zážitek nabídl bretonský hráč na tradiční dudy binioù Tangui Le Cras v projektu Craze. Přestože jste dopředu věděli, že malé dudy vyluzují jeden z nejostřejších a nevyšších tónů na světě a z jejich hučícího drone vám vždycky doslova zatrne, výsledek na pomezí minimalismu, experimentu, současné hudby a súfismu s vámi na místě přesto totálně zamával. Popořádku. Tangui Le Cras hraje uprostřed sálu v malém nasvíceném kruhu, do kterého stroboskopicky perou další paprsky, osobní verzi jakéhosi rituálu, kdy se jeho tělo spojuje s nástrojem a proniká do zvuku. Má na sobě dlouhou sukni a točí se do kruhu jaké vířiví dervišové, nicméně ne jako oni dokola, ale každou chvíli na opačnou stranu. Nic není nasamplované, vše ze dvou mikrofonů umístěných na nástroji směřuje ke zvukaři, který efekty zintenzivňuje a násobí melodie z píšťaly do účinku chrámových varhan. Tangui Le Cras zahrál skladbu od Erwana Keravece (ten v rámci festivalu Respect loni se svým ansámblem představil rané dílo Philipa Glasse) a když po třiceti minutách ztichl, nešlo přehlédnout, jak ho „hledání okamžiku mezi hypnózou a transem“ evidentně vysálo. A nás také; co si budeme povídat.
Strhující koncerty typu, kdy chcete zbytek programu zabalit a odjet hned domů se letos nekonaly. O milá překvapení ovšem nouze nebyla. Třeba irská dvojice Séamus and Caoimhe Uí Fhlatharta. Podobných existují mraky a někdy dá práci je od sebe odlišit, na mladé sourozence z Connemary jen tak ale nezapomenete. Jednak zpívají nevšedním způsobem starým irským stylem seán nós a Caoimhe hraje skvěle na housle, druhak, Séamus střídající harfu s bodhránem a píšťalou fantastickým hlasem chvílemi připomíná Setha Lakemana.
Irští Séamus a Caoimhe Uí Fhlatharta příjemně překvapili nevšedním zpěvem.
Když jsme se s ní po koncertu bavili, brazilská černošská zpěvačka a raperka Bia Ferreira nám vyprávěla, jaký měla strach, že na to má být tentokrát sama, takže se domluvila s kapelou schovanou v backstage, že kdyby něco, vlítne za ní na podium. „Co by přišlo po tom, si ale vůbec nedokážu představit,“ řekla ji s vytřeštěnýma očima kamarádka. Bia Ferreira si vymyslela vlastní žánr Black Woman Music a její eruptivní živelná žhavá směs snad všech černošských hudebních brazilských stylů, funky, soulu a hip hopu má prý přesahovat tělo a dotýkat se duše. Zpívá, rapuje, píská, křičí, buší do akustické kytary, aby vzápětí milostně zněžněla, jako by se z ní stal úplně jiný člověk. Skladby prokládá vášnivými proslovy věnované ženským právům a LGBT komunitě, a přestože myslí na všechny ženy světa, připomíná, že pochází ze země proslulé největším počtem vražd homosexuálů na světě. Manifestatční text její antirasistické skladby Cota Não É Esmola se pak stal povinnou četbou přijímacích zkoušek na mnoha brazilských vysokých školách.
Kapely z konžské metropole Kinshasy ve světě prosluly ve dvou oborech: pokud jde o drtivé rytmy neznají míru a nástroje si vyrábějí z recyklovaných materiálů. Ne že by snad až tolik dbaly na životní prostředí, jenom zkrátka nemají peníze na ty normální, a tak prolézají skládky. Bizarní bicí a všelijaké kovové nebo umělohmotné xylofony přitom vydávají zvuky, o kterých si západním noise rockeři mohou nechat jenom zdát. Skupina Kin’Gongolo Kiniata (The Crushing Sound) patří mezi čerstvé objevy a také to před sebou freneticky hrne jako by měl přijít soudný den, oproti jiným, ale sází na kratší skladby, výraznější melodie vycházející z jednostrunné kytary a politické texty, což je v Kinshase sledované vládními cenzory pořád docela odvážné. Zřejmě si řekla, když do pekla, kterou dnes připomíná válkou sužovaný východ země, tak na pořádném koni.
Bia Ferreira si vymyslela vlastní žánr Black Woman Music.