Ještě než pódium opanoval Mathias Kom se svou skupinou, dostal na předskokana neobvyklých 45 minut Petr Baroch vystupující pod názvem Lidská hyena. A při veškerém entuziasmu, snaze i sympatiích k interpretovi, je 45 minut v jeho podání, kdy je na pódiu sám pouze s kytarou, prostě příliš. A nepomůže tomu ani, když si v rámci svého songu střihne If My Mother Thinks I'm Happy od The Bug Club.
Hudebně nejzajímavější na jeho setu tak bylo, když na pódium přizval slamera Roberta Netuku alias Tukana a vystřihli spolu dvě věci. Především Netanjahu na tahu byla hudebně i performačně vrcholem celého setu. Jen v tu chvíli člověk zalitoval, že není jedním z mnoha cizinců přítomných v sále a rozumí textu. Přes odmítaný antisemitismus byl text tak jednostranný a mající totálně jednosměrný spin, že ani fantastický flow song zachránit nemohl. Přitom nerozumět česky, člověk by si vše mohl skvěle užít. Krystalický příklad užitečného idiota v té nejryzejší podobě.
The Burning Hell do Prahy zavítali v rámci evropské části svého turné k nejnovější, výborné desce Garbage Island. Spolu s lídrem kapely Mathiasem Komem do příjemného prostoru Kampusu Hybernská zavítali i Ariel Sharratt (basa, bicí, saxofon, zpěv), Jake Nicoll (bicí, klávesy, flétna, saxofon, zpěv) a Toby Goodshank (kytara, basa, syntezátor, zpěv). A nabídli jízdu, kterou by chtěl člověk opakovat co možná nejčastěji.
V Praze zazněl i čerstvý singl Emty World
V průběhu hodinové show s dvěma přídavky kapela zahrála průřez svou tvorbou s důrazem na písničky z nového alba. Dostalo se tak na připomnínku XTC (Nigel the Gannet), zazněla No Peace i řada ptačích songů (Birdwatching, Bird Queen of Garbage Island), All I Need nebo The End of the End of the World. Kapela naopak vynechala The Last Normal Day a Empty World, dvě z nejlepších skladeb desky Garbage Island. Což je škoda, ale díky tomu, že mají The Burning Hell v katalogu takové věci jako Fuck the Government, I Love You, jež v Praze také zazněla, dá se to vstřebat snáze.
Fascinující během celé show byla nejen rotace nástrojů, ale i míst. Především basistka Ariel Sharratt a bubeník Jake Nicoll se v tom předháněli. A kde se vám na koncertě stane, že před přídavkem se hází mincí, zda další věc zahrají jedna na bicí a druhý na saxofon? Vyhrála Ariel a tak se vyřádila za škopky. Ale vyhráli všichni, protože to byla fantastická jízda, při jejíž reflexi by bylo chybou opominout i půvabné čtyřhlasy, jimiž kapela také disponuje.
Nebylo nás tam moc, možná padesát lidí. Ale nikdo z nich určitě nelitoval, že tu hodinu s kapelou strávil. Ostatně radost byla patrná i na čtveřici na pódiu. A to i díky dámám, které roztančily celý parket. Jak Mathias Kom zmínil, bylo to na pražských koncertech skupiny vůbec poprvé. A snad ne naposledy, protože s The Burning Hell se vždy vypravíte na cestu, na jejímž konci je úsměv a dobrá nálada.