Kapela, jejímž frontmanem je Elijah Hewson, syn Bona z U2, dlouho poskytovala rozhovory v kompletní sestavě. Tentokrát za ni mluvil bubeník Ryan McMahon. „Rozdělili jsme si to, uvidíme, jestli dokážu i panovat,“ směje se přes Zoom z Dublinu, kde má pár dní na odpočinek a dočerpání maximálního možného množství piva Guinness. Inhaler tvrdí, že máloco je dosud stmelilo tolik, jako práce na nové desce. Během nahrávání prý pravidelně dostávali křeče od smíchu. Mluví o ní jako o novém začátku, díky kterému si zvnitřnili pocit kreativní svobody. Svobodu si také Ryan hodlá užít na festivalu Glastonbury, kde Inhaler vystoupí podruhé. Poprvé tam ale stráví celý víkend. „Nemůžu se dočkat, až se budu v sobotu pohupovat v rytmu Harvest Moon,“ těší se na koncert Neila Younga. Kromě toho se bubeník, který má jinak s kapelou do podzimu nalinkovaný přesný harmonogram, chce na britském festivalu ztratit a nechat se unášet hudbou. Podobně jako se zdejší fanoušci brzy nechají v Lucerně unést na vlnách muziky jeho vlastní kapely.
Kytarista Josh Jenkinson řekl, že byl kvůli novým písním na koncertech po dlouhé době nervózní. Co vy, už je máte zaryté pod kůží?
Nervy jsme podle mě měli spíš na začátku nahrávání, měnili jsme poprvé producenta, novou desku nám pomohl nahrát Kid Harpoon. S Antonym Gennem jsme pracovali od doby, kdy nám bylo sedmnáct. Nové prostředí nám trochu nakopalo zadky, ale v dobrém. Chtěli jsme to. Jakmile jsme ale začali pracovat, byl ten proces od začátku do konce maximálně snadný a plynulý. Když bylo album hotové, nebyli jsme podle mě vůbec nervózní z toho, že ho budeme sdílet se světem. Je to naše nejoblíbenější nahrávka. A od prvního koncertu turné ve Velké Británie se zdálo, že lidé k novým písním tíhnou. A doteď se zdá, že je z celého koncertu přijímají úplně nejlépe.
Jaké prožíváte tohle období po vydání desky, která se mimochodem dostala na 2. příčku britské hitparády?
Poprvé se nám stalo, že hned po skončení nahrávání cítíme naléhavou potřebu se do toho pustit znovu. Nemůžeme riskovat, že vypneme tu tvořivou část svých mozků, nechceme narazit do zdi. A tak už píšeme písničky pro další album, i když nám většinu roku zabere turné. Myslím, že končíme někdy začátkem listopadu, jen na malou chvilku vypneme a pustíme se do dalšího. Tím neříkám, že pak hned vyjde, to teď absolutně nikdo neví, ale už píšeme.
V magazínu DORK napsali, že tohle album vás zachycuje v momentě, kdy je svět vaší ústřicí. Máte pocit, že svět je vaše ústřice, kterou můžete slupnout?
To je velmi milé, že má ten, kdo to napsal, takový pocit. Ale nemám ten pocit, myslím, že máme před sebou pořád ještě mnoho práce. Ale mám pocit, že jsme nahráli písně, které pro nás mají hluboký význam a díky tomu jsme teď v dobré pozici. Tahle deska vysílá vzkaz, že neexistují žádná omezení. Že jsme svobodní a můžeme dělat cokoliv a lidem se to snad bude líbit. Tohle album zní popověji než naše předchozí písničky a báli jsme se, že po nás půjde rocková policie. Ale experimentování a pocit, že můžeme dělat, co chceme, jsou pro nás důležité.
Nedávno jste s Inhaler vystoupili v slavné americké talk show The Tonight Show. Je moderátor Jimmy Fallon vtipný, i když neběží kamera?
Je. A nejen to, je taky opravdu milý. Mluvili jsme s ním před a po našem vystoupení, přišel za námi do šatny. Osobně se ptal, jestli něco nepotřebujeme. Když jste ve společnosti takové osobnosti, říkáte si, jaký asi bude – nebudu se v jeho přítomnosti cítit nervózní? Ale shodil ze sebe masku moderátora jednoho z nejslavnějších pořadů a byl prostě jen normální chlap v místnosti. Nepamatuji si ani, jak jsme se k tomu dostali, ale mluvili jsme o Beach Boys. Po natáčení jsem mu říkal, že jsem byl z našeho vystoupení hodně nervózní. I proto, že před námi hráli The Roots a za bicími seděl Questlove! Odpověděl mi, že bych byl překvapený, od kolika bubeníků slyšel to samé. Jo, byl to zážitek.
„Billy je naše asi nejpopovější písnička,” myslí si McMahon.
Už máte s tímhle tipem pořadů zkušenost. Byli jste v několika z nejslavnějších amerických a britských talk shows. Mimo jiné u Jamese Cordena a Jimmiho Kimmela. Kde se vám hrálo nejlépe?
K takové volbě mě prosím nenuťte. Všude to bylo skvělé. A upřímně, myslím, že bez ohledu kolikrát něco takového zažijete, nemůžete být nikdy připraven na to, jak moc budete nervózní. Vaše vystoupení se nahrává a sleduje ho celá Amerika. Vlastně byste se pokaždé měl trochu strachovat, abyste odvedl opravdu dobrou práci. Obzvlášť jako člen kapely musíte písničce dobře posloužit. Ale myslím, že jsme to všude dobře zvládli.
Dovedete si představit, že byste si místo za bicí sedl na gauč a o svém životě a tvorbě vyprávěl?
To bych byl ještě daleko nervóznější. Umění je pro lidi, kteří chtějí uniknout tomu, kdo doopravdy jsou, takže dostat se do situace, kde jste sám za sebe a musíte o sobě fakticky něco říct, by bylo dost děsivé.
Někde jste řekl, že písničky jsou od toho, abyste v nich vyjádřil to, o čem nechcete hovořit.
Jo, když o některých věcech nechcete mluvit, můžete o tom napsat písničku a je vám trochu líp.
I když už nejste žádní nováčci, pořád zažíváte poprvé. Nedávno jste se vrátili z prvního turné v Jižní Americe.
Byli jsme z toho úplně vedle. Byli tam tak milí lidé, tamější fanoušci jsou neuvěřitelně vlídní a velkorysí. Bylo to poprvé, co jsme zažili, že na nás lidé například čekali v lobby hotelu nebo na letištích. Na příletech i odletech! Bylo to ohromující a divoké. Jak říkáte, bylo to kouzelné i díky tomu, že po třech deskách něco prožíváme poprvé v životě. Byli jsme tam poprvé nejen jako kapela – ty země jsme předtím nikdy nenavštívili ani soukromě. I když jsme zvyklí cestovat, bylo nezvyklé být tak daleko od domova. Vzpomínám si, jak jsme hráli v Chile a ten koncert byl rozhodně jeden z těch pro nás nejkrásnějších. Po dlouhé době jsme hráli pro asi jen šest set lidí a v tom klubu bylo narváno a strašné vedro. Měli jsme pocit skoro jako na punkovém koncertě. Byli jsme okouzlení tím, kolik mladých lidí přišlo a zpívalo naše písničky. Byla to jedna z těch chvil, kdy jsme měli pocit, že děláme něco správně. Že to za to stojí.
Kdybyste mohl lusknout prsty a proměnit větší i menší kluby, které vás v Evropě čekají, za stadiony, udělal byste to?
Nevím, jestli teď hned. Pořád potřebujeme získat hodně zkušeností. Myslím, že než dobydeme stadiony, čeká nás ještě hodně koncertů. Na druhou stranu bych si na stadionu zase rád zahrál, jasně, proč ne.
Máte s nimi ostatně bohaté zkušenosti. V minulosti jste předskakovali Arctic Monkeys, Kings Of Leon and Pearl Jam, či Harry Stylesovi a Samu Fenderovi. Liší se atmosféra na takhle velkých turné hodně?
Každé má něco svého. Jsou si podobné v tom, že jde o koncerty v arénách. Taky mají společné jedno ponaučení – když člověk vytrvá a dělá dlouhodobě takovou hudbu, jakou chce, fanoušci ho podrží. Každá ta kapela nám zároveň předala něco jedinečného. Třeba u Arctic Monkeys jsme viděli neuvěřitelný důraz na každý detail jejich koncertů. Před naší zvukovkou jsme viděli, jak Alex Turner hodinu stojí u mixáku a probírá s někým světla nebo něco podobného. Takové osobní angažmá a zájem o každou drobnost u tak velkých kapel často nevidíte. Měli jsme pocit, že to dělá správně. Jaký šok! Alex Turner má pravdu. Hraní před Kings of Leon bylo pro nás jako sen – vyrůstali jsme na nich, pořád jsou naši idolové. Co měli všichni společného je, že k nám byli velmi vlídní. To je to hlavní, co jsme si odnesli – je skvělý pocit, když zjistíte, že jsou vaši idolové milí.
Na konci loňského roku jste na sociálních sítích zveřejnil, že jste si odškrtl hodně koncertů ze svého bucket listu. Viděl jste Bruce Springsteena, Paula McCartneyho, Ringo Stara Patti Smith a řadu dalších. Co byste si přál zažít letos?
Chtěl bych povečeřet s Bobem Dylanem! Dělám si legraci, i když by se mi to opravdu líbilo. Nechte mě chvíli přemýšlet, nevedu si totiž seznamy, čeho bych chtěl dosáhnout nebo co bych chtěl vidět. Loni to sice byl trochu rok splněných přání, ale neplánovaně. Měl jsem štěstí, že jsem mohl všechny tyhle koncerty vidět, ale většinou to byla spíš náhoda. Až zpětně jsem si uvědomil, že tohle všechno jsou umělci, které jsem si opravdu přál slyšet hrát na vlastní uši a vlastně jsem si nikdy nemyslel, že se to povede. Teď mám skoro pocit, že mám splněno a viděl jsem skoro všechny, které jsem si přál. Vlastně jedno přání mám – nemám zatím lístky, ale přál bych si vidět Oasis. Mám to v hlavě nastavené tak, že i když nemám ty lístky, jdu tam.
V polovině dubna vyrazíte na evropské turné. Jak vypadá odjezd Inhaler na cesty? Vyzvedne vás doma tourbus?
Nene, k prvnímu tourbusu letíme. Bylo by super, kdyby nás nabral doma a nemusel bych řešit létání a taxíky, ale pravda je taková, že k žádnému z našich domovů by asi ani nemohl tourbus zajet. V Dublinu jsou úzké křivolaké uličky, do kterých by se nevešel.
Co chcete před odjezdem stihnout?
Bože, zrovna jsem přijel domů! Chci do sebe dostat tolik irského piva Guiness, kolik jen člověk může snést, přeju si nasávat sluneční paprsky, které jsou v Irsku tak vzácné. A pak plánuji takové ty obyčejné radosti – být s přáteli a rodinou, které jsem měsíce neviděl. Ale do toho chci pořád cvičit na bicí a psát. Nechci za těch pár dní zpohodlnět. Naučili jsme se, že není dobré si moc hovět na jednom místě.
Nechtělo by se vám pak znovu na cesty?
Vždycky se mi chce a nechce zároveň. Je to zvláštní, člověk si na to cestování natolik zvykne, že se stane jeho přirozeností. Ale jasně, je hezké být pár dní doma. Nestěžuju si.
S vámi teď jedou na turné Blossoms, kteří spolu s Rickem Astleym vytvořili projekt, s nímž několikrát vystoupili s písněmi od The Smiths. Bavilo by vás něco podobného?
Ty jo, nevím, čí písničky bychom uměli dost dobře zahrát. Možná jednou, když se potkáme s někým, kdo nás má opravdu rád a my máme rádi jeho… Byl jsem na tomhle jejich koncertu v Anglii a bylo to brilantní. Na Smiths bych si zrovna netroufl, mají moc složité písničky. Rádi ale hrajeme písničky od The Strokes. Ale nevím, kdo z nich by se k nám rád přidal.
Chvíli před naším rozhovorem jste sdílel na Instagramu video z roku 1970. Jak Bob Dylan nahrává skladbu The Man In Me.
No jo, Dylan je můj hrdina. Ten záznam mě úplně nadchnul.
Takže když nejste na turné…
Přesně tak, scrolluju starými videi s Bobem Dylanem.
A viděl jste loňský životopisný film Bob Dylan: Úplně neznámý?
Ano, dokonce dvakrát. Poprvé, když jsem byl v Londýně. Potom jsem přijel domů a říkal jsem o tom tátovi, který si taky přál ho se mnou vidět. Tak jsem šel znovu, což nevadilo, protože je to velmi dobrý film. Teď je spousta životopisných snímků, ale narazit na povedený je vzácnost. Bob Dylan má navíc jeden z těch hlasů, který se lidé často snaží napodobovat, ale ne vždy to sedne. Timothée Chalamet ovšem odvedl skvělou práci. Udělal na mě velký dojem. Jak tenhle film dopadne, jsem se strachoval několik let, protože jsem opravdu velký fanoušek. Výsledek je myslím výstižný. Na druhou stranu se nedivím, že se to povedlo – James Mangold režíroval i Walk the Line o Johnnym Cashovi, takže jsem věděl, že na to má. Chalamet je odvážný, že to vzal, navíc je Dylanovi opravdu podobný.
Seznamte se
Inhaler jsou zpěvák a kytarista Elijah Hewson, baskytarista Robert Keating, kytarista Josh Jenkinson a bubeník Ryan McMahon. Dali se dohromady na dublincké škole St Andrews College. V roce 2021 vydali debut It Won’t Always Be Like This, který stejně jako následující desku Cuts & Bruises produkoval Antony Genn. „Na Open Wide se Inhaler prezentují jako kapela, která se nebojí vyvíjet. Odklání se od svého typického indierockového zvuku a experimentuje s popem, což znamená, že na albu zní současně povědomě a čerstvě,“ napsal Marek Reinoha o třetím albu, na němž s Inhaler spolupracoval producent Kid Harpoon, který v minulosti spolupracoval například s Harrym Stylesem nebo Miley Cyrus.