Podstata vánočních desek je celkem jednoduchá. Máte rádi nějakou kapelu nebo zpěváka a chcete ho poslouchat i v době, která je zahlcena slavnostním vánočním oparem. Tak se stává, že ve světě vycházejí vánoční alba skupin, od kterých bychom to nečekali. Třeba letos od bluesmana Joe Bonamassy. Navíc je to dobrý trik pro udržení pozornosti – často se vydávají uprostřed nějaké delší periody mezi dvěma studiovými alby. Nebo v případě starších umělců, jejichž autorská invence je už oslabená a přesto je třeba něco šoupnout na trh.
Svým způsobem je jednoduchá také koncepce vánočních desek. Skládá se ze tří vrstev. Nejstarší vrstvou jsou koledy, upravené do moderního soundu ve stylu vašeho miláčka. Těch nejvhodnějších koled jsou zhruba tři desítky, některé alespoň částečně v latině. Všechny jsou nadnárodní, existují v německých, anglických i českých verzích.
Druhou vrstvou jsou skladby ze zlatého fondu americké populární hudby třicátých až čtyřicátých let. Mnohé z nich vznikaly do filmů s vánoční tématikou během 2. světové války. Je mezi nimi i skladba White Christmas (Já sním o vánocích bílých), údajně nejhranější a nejprodávanější píseň s vánoční tématikou všech dob. Je zvláštní i tím, že její česká verze s Rudolfem Cortésem pochází z roku 1955, kdy byl v Čechách komunistický ateismus v plném rozkvětu a Děda Mráz drtil Ježíška nejméně 12 : 1.
Třetí vrstvou jsou původní vánoční písně. To je u takových alb třešnička na dortu, to, co vánoční album dělá pro posluchače atraktivním. Stačí jen jedna. Taková skladba má šanci na hustou rotaci v rádiích, která podporuje prodej interpretova vánočního alba, složeného většinou z devadesáti procent skladeb z první a druhé vrstvy. Soudobá vánoční píseň, nahrávaná většinou v horkém létě, má velmi úzký tématický záběr – sníh, stromeček, rodina u společného stolu, kapr, dárek, radostný dětský úsměv, zvon a asi ještě desítka dalších frází a klišé. Výzkumy vám řeknou, že lidi většinou jiné sdělení ani nechtějí.
Nevím, jak ve světě, ale u nás se v uplynulých letech uspořádalo několik anket o nejblbější vánoční píseň. Skoro pokaždé od roku 1999, kdy píseň vyšla, zvítězil Petr Kotvald s písní Vánoce hrajou glórijá. Určitě to znáte: „Pod smrček vedle gauče, letos položím se já.“ A aby to mělo správný sexuální náboj, tak vystajlovaný naháč, ležící pod stromečkem slibuje, že „až najdeš mě, hned rozvaž mašli“. Po celé čtvrt století od prvního vydání se nenašel konkurent. A to je nespravedlivé, protože právě tahle píseň jako jedna z mála nejede v těch úděsných vánočních klišé. Akorát je blbá...