Někdy před dvěma roky jsem chtěl dělat rozhovor s jedním zajímavým a perspektivním českým raperem. Než k němu došlo, zavolal mi jeho manažér.
"Prosím tě, on se ptá, o čem budete spolu mluvit."
"Přece vo muzice, ne?"
"No, von chce přímo seznam otázek, že z nich si vybere."
"Tak víš co? To už si ten rozhovor může napsat celej sám. Tak mu vyřiď, ať si políbí prdel."
S odstupem času si myslím, že umělcovým cílem bylo ten rozhovor nedat. Bál se, že by tím mohl narušit svou pečlivě budovanou image a odpovídat na otázky, které se mu do ní nehodí. Přísně kontrolovaná Image je totiž to nejdůležitější, s čím hiphopová generace pracuje. Někdy i důležitější než sama hudba.
Po dvou letech od toho rozhovoru jsem došel k tomu, že tohle mně na našich hiphoperech hodně zajímá a vlastně i baví. Říkejme tomu „komplexnost produktu“. Zní to možná příliš odborně, tak to vysvětlím. Lidé běžně vnímají populární hudbu jako souhrn svých oblíbených písní, které poslouchají z rádia nebo ze svého přehrávače. Někdy si k tomu vybaví jejich interpreta nebo interprety.
Jenže moderní pop music je dneska už mnohem dál než jen úspěšná píseň. Hudba je jen emocionálním prostředníkem kontaktu se zákazníkem a její reprezentant je centrem produktu. Na jedné straně je to, jakým způsobem hiphoper působí na veřejnost, na druhé jsou vstupenky, obaly vinylů, designová trička, čepice a spousta dalšího stylově souvisejícího merchandisingu, který mnoha umělcům – či přesněji řečeno jejich celkovému produktu – vydělává víc než nahrávky. To všechno dohromady je vlastně jeden výrobek. Starobyle řečeno, cílem je vytvořit subkulturní módu a pak se po ní svézt a monetizovat ji.
Ve světě je to běžné. Kolik hvězd vlastní své speciální butiky nebo módní kolekce! U nás je to ale první generace muzikantů, kteří myslí především na byznys. Ti před nimi byli naivní idealisté, kteří věřili na „velké poselství hudby“. Tihle ji berou jako nástroj k dalšímu podnikání. Přesně řečeno, nedělají hudbu, ale podnikají v hudbě.
Jde samozřejmě o malé firmy, které si obvykle vede umělec sám. Snaží se mít všechno pod kontrolou, stará se, aby jeho značka byla přesně tím nejčistším brandem, jaký chce mít a prodávat. Ta jasná definice je strašně důležitá. Mnozí si proto hlídají svou mediální tvář, zaměřenou přesně na to, aby lahodila cílovému okruhu potencionálních kupců jejich zboží. Zájem televize nebo tisku může i v dobré vůli demaskovat jejich tvář. Mazat se navíc s médii, které jejich publikum vnímá jako mrtvá, taky celkovému vyznění jim jako aktuálnímu módnímu produktu moc neprospívá.
Správný český hiphoper proto vydává desky vlastním nákladem. Nejlépe se zboží prodává přímo na koncertech, protože tam je největší kumulace zájemců, kteří se ztotožňují s jeho image. Jednou nebo dvakrát ročně přijde s novou kolekcí triček a dalších hadrů, přívěsků nebo plakátů. A hlavně musí vytvořit tlak, aby bez těch nových produktů byli jeho příznivci ve své bublině společensky nemožní.
Takže dneska už se nedivím, že si nějaký MC Ferda hlídá, o čem má být náš rozhovor. Co kdyby z něj vylezlo, že není takový rebel, jak se zdá?
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu
Foto: Jan Kolman