V pátek 26. července už pořadatelé oproti prvnímu dni otevřeli všechny stage, co jich kolem Velodromu je. Hrálo se už od brzkého odpoledne.
Smršť Gurriers
Zaujal mě dublinský kvintet Gurriers. Pokud je pravda, že tento zastaralý výraz znamená v překladu okouzlujícího hulváta a hrubiána, nemůže jejich název sedět víc. Gurriers jsou smršť, a i když už jste slyšeli všechny možné nové ostrovní postpunkové kytarovky, co jich nová vlna přináší, tahle v sobě má něco extra. Náboj, drzost, fraškovitost a také vztek. Touhu bojovat se světem, který ve svých textech Gurriers tolik kritizují.
Gurriers je výraz pro okouzlujícího hulváta a hrubiána, což na kapelu sedí
Energie, kterou tihle Dubliňané v sobě mají, vás hned zaujme. Debut sympatické sebranky vychází 13. září. Jsem moc zvědav, jak se jim to, co předvedli v Brně, podaří přenést na nahrávku. Doufám že ano, protože mám v plánu Gurriers dál sledovat.
Gurriers brzy vyjde debutová deska
Překvapení jménem Zdechły Osa
Prakticky hned na konci setu irských postpunkerů jsem měl v plánu občerstvení a odpočinek na tribuně. Když v tom zničehonic vyskákalo na druhé pódium asi osm polských raperů. Co se potom stalo, lze těžko popsat. Zdechły Osa je sice raper Daniel Wójtowicz, ale na svou druhou desku Breslau Hardcore, která vyšla na ke konci loňského roku si pozval spřátelené rappery a společně i vystupují. Polsky bohužel neumím moc, ale „o kurwaaaaa“ a „raz dva tri, jebem psy“ pochytávám. Nevím, jestli jsou na tom ostatní v publiku lépe, každopádně se výborně bavili. Před Poláky se skákalo, tancovalo, dokonce jsem zahlédl i moshpit. Rappeři nenechávali nikoho vydechnout – na pódiu se proplétali mezi sebou a vždycky se najšli aspoň dva, co hecovali fanoušky, aby skákali ještě víc. Elektronické podklady, které Zdechły Osa používá, jsou syrové taneční drum’n‘bassové linky a dubstepové dropy, a tak jsem se nechal také strhnout. Velmi milé a nečekané překvapení festivalu. Byť jsem prakticky nic nerozuměl užil jsem si severní sousedy parádně.
Divoká smečka rappera Zdechły Osa
Svérazní Sleaford Mods
Zkraje večera jsme s kolegyní Šárkou Hellerovou udělali rozhovor s Jasonem Williamsonem a Andrew Fearnem, čili kapelou Sleaford Mods, na který se můžete těšit v některém z příštích čísel magazínu Headliner. Jejich noční set měl v sobě několik ale. Začátek s hitem jako prase Uk Grim vás prostě smete. Pokud navíc dvojici neznáte, tak koukáte jak blázen. Taneční kreace Adrewa jsou něco tak jedinečného a unikátního, že by si na to snad měli nechat dát ochranou známku. A ani Jason se v poněkud podivné performanci nenechá zahanbit a jeho krákorání se mezi tribunami Velodromu určitě ozývá ještě dnes ráno. Těžko popisovat. Svérázný projev, ale nemusí sednout každému a na ploše hodiny a půl vás to prostě zmůže. Pokud nevládnete angličtinou jako primární jazyk a neznáte Jasonovi jedovaté texty plné odkazů na současné problémy Británie nazpaměť, začnete se trochu ztrácet, a to se stalo i mě.
Členové Sleaford Mods na pódiu tančí jako by se nikdo nedíval
Kiasmos na dobrou noc
A aby toho nebylo málo, dorazili mě Ólafur Arnalds a Janus Rasmussen. Každý z jiných severských ostrovů, ale dohromady tvoří skvělou dvojici. Nad nimi visel podivný monolit, symbol jejich letošní desky. Kiasmos jsou snový mix ambientní elektroniky. Je to minimalistické a experimentální – oba dva sice za svými stolky plnými kláves a knoflíků syntezátorů skáčou jak zběsilí a je na nich vidět, jak hrozně je to baví, ale je to prostě specifický žánr, který se více než na stadiony a festivaly dle mého hodí do klubů – na druhou stranu, před pódiem mají plno a lidé se dobře baví a pohupují se. Ještě je třeba zmínit opravdu dobrý zvuk, pro tento druh hudby tolik potřebný – slyšíte každé zapípání a každý Ale jednoho to prostě ukolébalo směr hotelová postel.
Kiasmos ponořili Velodrom do elektronického snu