Byly časy, kdy jsem na plesy hodně chodil. To bylo v sedmdesátkách. Nenavštěvoval jsem je kvůli tanci, ba ani proto, abych provětral oblek z tanečních, aby mi ho nesežrali moli. To nejdůležitější se na nich odehrávalo až po jedenácté hodině, kdy byl velký taneční orchestr obvykle vystřídán rockovou kapelou. Na to konto člověk viděl to, co se tehdy v Praze na koncertech skoro vůbec nevyskytovalo – Olympic, Katapult, Flamengo, Bohemii.
Člověk se tam nachomýtl k zajímavým momentům. Vzpomínám si například na ples Filozofické fakulty Karlovy university někdy v roce 1970. Vedle mě stál historik Čestmír Amort a vysvětloval nějakému studentovi: „Pamatujte si, že správný komunista je člověk, který se nebojí vzít si na sebe maskáče a samopal a jít bojovat do lesů, ale zrovna tak si vzít společenský oblek a jít na ples.“ To byla boží myšlenka!
Kultura bálů ovšem od té doby pozvolna upadala. Už v osmdesátkách šlo na venkově spíš o to, že „návštěvník se nebojí vzít si maskáče a jít na ples.“ K tomu se docela hodí událost, jíž jsem tehdy zažil na jednom plese na Moravském Slovácku. Před mýma očima tam došlo ke rvačce. Facky a kopance tam lítaly – to byla paráda! Místní mi prozradili, že to je skoro každoroční obřad. „Protestanti se poperou s katolíkama… Ale všichni jsou komunisti!“ To by mě zajímalo, jaké party se tam asi perou dnes!
Nebo tuhle. To jsem byl na jednom soudobě střiženém plese. Kousek od Prahy, skoro na dohled velkoměsta. „Velký městský technoples“, hlásal plakát, ale s plesem to nakonec nemělo moc společného. V podstatě to byla prachobyčejná diskotéka složená z nekonečných beatů, které se po půlnoci proměnily v přehlídku osmdesátkových a devadesátkových českých hitů. Sladké mámení, Decibely lásky, Ne pětku ne atd. Proč ne, když se lidi bavili, ale říkat tomu ples?
Nic ovšem nepřekoná ples, který jsem s kamarády zažil někdy na začátku osmdesátých let někde u Tábora. Hrála na něm místní dechovka a po ní příšerné barové trio s elektrofonickými klávesami značky Jonika. I tam byli všichni báječně opilí, taky se trochu poprali. Ale spíš se jenom strkali o nějakou dívku. Jak jinak, že? Když se zklidnění samečci kolem druhé v noci zase v dobrém rozcházeli, stáli jsme zrovna u východu. A tu se k nám přitočila dívčina, o níž se vedl spor, a radostně nám sdělila: „Kluci, víte, jak mi říkají? Hulichvostka!“
Dnešní české plesy nemají se vznešenými bály moc společného. Zdaleka už nejsou o muzice. Ale nezapomenutelné zážitky i tak přinést mohou.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu
Foto: Jan Kolman