Jako první předkapela se představili kamarádi z Eurovize, jak označil skupinu We Are Domi včele se zpěvačkou Dominikou Haškovou frontman The Rasmus. Druhou byli američtí Icon for Hire, jejichž vystoupení dominovala hlavně teatrální rozmáchlá gesta Ariel Bloomer. Ani se mi moc nechce psát „zpěvačky“, protože zpěv vypadá jinak. Například tak, jak předvedly hlavní hvězdy večera.
Vystoupení The Rasmus začalo přesně podle plánu deset minut po deváté večerní. Helsinský kvartet nastoupil na červeně nasvícené pódium za dramatických zvuků tlukotu srdce a šel do toho rovnou pěkně zostra, když jako první zazněla jedna z největších hitovek First Day of My Life, následovaná dalším mezi fanoušky oblíbeným kouskem Guilty.
Zvuk byl čistý, jen mohl být silnější. Co mě ale zajímalo nejvíc, byl zpěv. Při předchozích koncertech byl totiž vokální projev Lauriho Ylönena velmi špatný, jako by byl nachlazený nebo jinak indisponovaný, zkrátka to vůbec nedával. Obavy, že by to snad i tentokrát mohlo být stejné, se naštěstí nenaplnily. Jeho zpěv byl vynikající, ve spojení s ženským vokálem kytaristky Emppu Suhonen či druhým hlasem baskytaristy Eera Heinonena až brilantní. Velmi potěšující.
Koncert kapela zahájila jedním ze svých největších hitů
Zažila jsem The Rasmus před pěti lety v Lucerna Music Baru a tehdy bylo jejich vystoupení po všech stránkách tak zoufale slabé, jako by snad sami sebe až parodovali, že jsem při každém „příště“ chtěla zjistit, jestli to je už jejich permanentní podoba. Sobotní večer ve Foru Karlín, zaplněném jen o něco víc než z poloviny, a nadšené ovace publika ukázaly, že Lauriho parta stále, nebo možná opět, umí. Zmínky o nejlepší nebo největší finské kapele současnosti jsou však přinejmenším dost nadnesené. Ačkoli to byl hezký a milý koncert, na tento sál to bylo málo.
Pop rockoví The Rasmus by se dokonale vyjímali v prostoru třeba pro patnáct set lidí, kde by měli totálně narváno a do posledního milimetru ho opanovali. Na místě s dvojnásobnou kapacitou bylo i přes poctivě odvedenou práci chvílemi tak nějak prázdno. I ono pověstné zrání jako víno se jim ještě vyhýbá. Přestože jde o formaci, jež brzy oslaví třicet let existence, a třem mužským členům je přes čtyřicet, zrání se nekoná. Hlavně Lauri stále působí jako teenage klučina, co říká „kámo“, žádný pan frontman. Není tam posun.
Vlastně ani hudebně. Byl to koncert čistě jen o hudbě, velmi kvalitním zpěvu a setlistu postaveném na největších hitech, bez jakýchkoli zbytečných výplní, šarád a extrémních efektů. Atmosféru podtrhovala dobrá práce se světly a k tomu občasná projekce na plátně za zády muzikantů. Například při písni Fireflies stovky malých světýlek, jindy zase znak související s právě hraným singlem. Po Světluškách následovala píseň Time to Burn a hned tu další Lauri věnoval „týpkovi s nejlepším tetováním“ - Live and Never Die.
Celkově byl koncert z hlediska zpěvu balzámem pro uši i duši a obzvlášť silná v tomto směru byla vsuvka zhruba v polovině, kdy se strunaři chopili akustických kytar a bubeník Aki Hakala opustil svou svatyni, aby se přidal k ostatním a zahrál na drobné perkusní nástroje. Pohladily nás písně October & April či Sofia.
Ob píseň The Rasmus krotili duchy. Zahráli Ghostbusters ze stejnojmenného filmu. Pro tento cover se prý rozhodli v začátcích kariéry, když se dozvěděli, že si v rodném Finsku vůbec poprvé zahrají na opravdu velkém festivalu. Tímto počinem fanoušky rozparádili na maximum, aby vzápětí z neznámých důvodů nechali spadnout řetěz při pomalejší Liquid. Následovala druhá píseň večera a zároveň titulní z jejich teprve minulý měsíc vydaného desátého studiového alba Rise. V průběhu nefungovala tak dobře, jako staré hity, ale po ní přišly ovace. Pár dalších populárních kousků a In The Shadows. Perfektní tečka za povedeným hudebním večerem, ale…
The Rasmus letos reprezentovali Finsko v Eurovizi
Už už to vypadalo, že koncert bude bez přídavku, bylo by to unikátní a osobně bych to tak nechala. Rozloučit se nejspíš největším a naživo nejlépe fungujícím hitem by bylo přesně v duchu „v nejlepším přestat“. Ale nechat fanoušky bez eurovizní Jezebel, by asi nešlo, a tak se The Rasmus ještě vrátili na pódium na dvě skladby. Tou definitivně poslední tak byla pomalá Sail Away. A zase spadl řetěz, ale lidé tančili a zpívali z plných plic a to je to hlavní.