Klánovice, nenápadná obec na východním konci Prahy. Malé útulné prvorepublikové kino přestavěné na kulturní sál (s báječným zvukem!). I když je vyprodáno, vejde se dovnitř nějakých sto padesát lidí, a to ještě někteří stojí v chodbičce vedle sedaček a opírají se o stěnu, spokojení, že se aspoň takhle vešli. A na pódiu čtyři chlapíci hrají jazz. Vítejte na koncertě Dominika Millera, doprovodného kytaristy slavného Stinga, který si sólově dělá radost hraním muziky pro mnohem menší davy, ale zato si ji od první minuty užívá.
První, co mě ten večer napadlo, bylo, že by se kapela měla přejmenovat spíš na Dominic Miller Quartet. Nebyl to totiž model „hvězda a doprovodka,“ naopak. Všichni čtyři hudebníci tvořili nepopsatelně sympatický celek, kdy si navzájem na pódiu pinkali nápady, bavili se fórky, reagovali na sebe uprostřed skladeb a zkrátka bylo vidět, že si to užívají. Jak Miller řekl během vzácných okamžiků, kdy něco vyprávěl publiku: byl to jejich první koncert evropského turné, nehráli spolu věky, nemají žádný plán ani setlist a jednoduše si užívají, že jsou spolu zase na pódiu a kdo ví, kam je ten večer dovede.
Jasně, Miller je pořád kapelník a autor, díky hraní se Stingem asi nejviditelnější jméno, ale i ostatní hudebníci stojí za zmínku. Klávesák Mike Lindup je zakládajícím členem britské jazzfunkové legendy Level 42, bubeník Ziv Ravitz dělá sidemana řadě jazzmanů, z nichž v Česku nejslavnější je asi Avishai Cohen a basák Nicolas Fizman spolupracoval kromě Stinga i s Joe Zawinulem nebo Charlesem Aznavourem, a to jmenujeme opravdu jen pár jmen z neuvěřitelné řady. Nehledě na to, že v domovské Belgii jde o nepřehlédnutelnou postavu tamní jazzové scény.
Koncertu Dominica Millera se aktivně zúčastnil také Dan Bárta.
Když se taková čtveřice potká na pódiu maličkého sálu v Klánovicích, víte, že jste svědkem něčeho výjimečného. Proto není u této reportáže ani tak důležité, co pánové hráli, ale jak. S lehkostí, elegancí, humorem, nebyla to žádná vážná vysoká škola jazzová (ale mohla by), naopak to místy působilo jako komorní jam session party kamarádů, co mají jednoduše radost, že se znovu potkali. Těžko říct, jestli podobnou atmosféru budou mít následující koncerty, pocit radostného sehrávání se však klánovickému vystoupení dodal něžnou nadhodnotu.
Dorazil i Dan Bárta, který si s Millerem a jeho sidemany střihl tři covery včetně stálice setlistu, Stingova hitu Shape of My Heart. A znělo to skvěle, i když už pro Bártu nebylo na pódiu místo, a tak se s mikrofonem opřel bokem. Se vší úctou ke zpěvákovi (i Stingovi) mi však přišlo mnohem zajímavější sledovat kapelu při instrumentálních skladbách. Zatímco první polovina byl sice skvěle zahraný, ale pořád takový jazzový standard (v němž se hezky vyjímala Lindupem odzpívaná Something About You od Level 42), ve druhé půlce už se do toho kapela opřela víc, zabíhala do funku i rocku a celkově působila odvázaněji. A dokonce rozezpívala publikum, když zahrála cover Stayin‘ Alive od Bee Gees.
Byl to zkrátka zážitek, vidět tuto čtveřici na maličkém klánovickém pódiu, navíc v situaci, kdy teprve začíná turné a neskrývá v sobě radost, že je znovu na cestách. Hudebníci bavili nejen publikum, ale hlavně sami sebe. A takový koncert se vždycky vymyká. Je sice teprve duben, ale už teď je pro mě vystoupení Millera a jeho kapely adeptem na jeden z koncertních zážitků roku. Absolutní hodnocení nedávám jen proto, že respektuji nepsané pravidlo Honzy Vedrala znějící „vždycky si nech rezervu, protože můžeš navštívit ještě lepší koncert.“ I když si nedovedu představit, co bych mohl chtít víc.