V sobotním odpoledním slotu nechali pořadatelé Rock for People v programu jen tajuplné jméno odkazující na kultovní video s bábou pod kořenem. Na ledkách se po celý festival objevoval vzkaz "Who the f*ck is Zdena" čili kdo je sakra Zdena? A návštěvníci v areálu hradeckého festivalu po celé dny volali jméno slavné kořenové vězenkyně.
Samotní kluci z kapely Palaye Royale neměli vůbec tušení, kdo Zdena je, dokud jim někdo z týmu festivalu nepustil ono kultovní video. A hned měli jasno - nejdříve prý v Turecku, kde zrovna hráli, hledali nějaký strom pod jehož kořen by mohli všichni vlézt. Bohužel takový kořen, který by je všechny objal stejně jako ten neméně legendární Zdenu, nenašli. A tak jen natočili krátké video z šatny. Jméno Zdena v pondělí v Brně zaznělo mnohokrát a to jak z hlediště, tak z pódia. Takhle vypadá vydařený vtípek!
Ale teď už vzhůru do Brna, kde se tato kapela postarala o afterparty dalšího vydařeného ročníku festivalu. Po nástupu a úvodní skladbě Little Bastards se Sono okamžitě mění ve vařící hrnec - dívky v předních řadách a vlastně i na balkonech okamžitě nasazují k vřeštění a Remington Leith se culí, přičemž nechává celý sál mávat rukama nad hlavou. Netrvá dlouho a už seskakuje mezi dívky a utíká zázemím prostoru až někam na balkón. Asi aby si pořádně prohlédl, jak to vypadá, když vám u nohou leží celý vyprodaný klub.
Výzva k roztočení circle pitu se moc nepovedla, protože prakticky vzápětí se při úvodu Broken objevily první mdloby – Remington zastavuje píseň a sám vytahuje dívku na pódium, aby následně poprosil „kohokoli kdo je silnější než já“, aby mu pomohl. Od té doby členové týmu Palaye Royale pravidelně zásobují fanoušky kelímky s pitím a hudebníci sál pravidelně zalévají vodou z lahví...
„Milujeme Českou republiku, milujeme vás – to díky vám si věříme. Jste nejlepší fanoušci, jaké si můžeme přát,“ sice to může znít jako klišé, ale z několika rozhovorů s kapelou moc dobře vím, že na české fanoušky opravdu nedají dopustit. A takové ovace, jaké dostali v Brně, to se také jen tak nevidí.
Při písničce Paranoid nahází do diváků obří balony, aby si taky lidi mohli trochu zapinkat. I když tedy kytarista Sebastian Danzig je okamžitě začne práskat, takže jich zase tolik nezbyde...
Zpátky k fanouškům – konkrétně k tomu, kterého napadlo vystříhat bílé růže z papíru a na ně napsat „na památku mamince Stephanie Rachel Cowper“ a rozdat je všem v klubu, aby je zvedli na píseň Fever Dream… Když jsem viděl zajíkajícího Remingtona zadržovat slzy a ostatní bratry se stejnými pocity, vlastně jsem se dojal i já. Maminka jim zemřela nedávno a oni na ni hodně vzpomínají. Jak řekl Remington: „mohla by na nás být pyšná“. Byl to určitě nejsilnější moment celého koncertu, a to právě a jedině díky nápadu s růžemi!
Horko v sále nevadí jen mně, ale očividně i frontmanovi kapely. Ten na přídavky přibíhá na pódium jen v růžové kratičké sukýnce, napálí do Sona Lonely a Mr. Doctor Man a je konec. Wow. Mladí kluci, co se nebojí míchat postupy starých rokenrolových legend s prvky frackovitého punku, ale i postupy indie kytarovek nultých let. Jsem rád, že jsem jel a mohl je vidět v klubu. Těším se na další setkání, až na podzim opět dorazí do Prahy. A vřele doporučuji tuhle kapelu i vám.