Kdo si Inhaler v neděli večer užil, má zážitek na celý život, jaký už se nebude opakovat. Minimálně z toho důvodu, že i podle slov frontmana Elijaha Hewsona vystupovali v tak malém prostoru naposledy. Můžeme zkusit hádat, s kým do České republiky zavítají příště, protože bez ohledu na to, jak jsou skvělí, na zaplnění velkého koncertního sálu v Praze ještě nejsou dost známí.
Klubovky mají nenapodobitelný půvab, pro návštěvníky a zejména velké fanoušky, ale i pro kapely samotné, což právě i Eli potvrdil, když s blaženým výrazem párkrát komentoval tu úžasnou blízkost a intimitu. Jinak toho kromě mnoha díků příliš nenamluvil.
Většina lidí s kapelou, která si v klubu vystačila „jen“ s muzikou bez jakýchkoli efektů a pokusů o show či vizuálů, odzpívala texty snad všech písní. Hodně se tleskalo, i s rukama nad hlavami, při romantické chvilce šly nahoru ruce s rozsvícenými mobily, tančilo se, skákalo, jednohlasně se skandovaly některé věty z textů.
Na místo činu do pražského Lucerna Music Baru se Inhaler vrátili zhruba po roce a půl. Před jejich tehdejším vystoupením jsem měla možnost s nimi dělat rozhovor, ale na koncert jsem se nedostala, unikli mi i za pár měsíců na Colours of Ostrava, stejně jako o další měsíc později, když se představili, opět v Praze, jako předkapela Arctic Monkeys.
Mezitím stihli vydat druhé studiové album a odehrát spoustu koncertů v klubech i na velkých festivalech a jako kapela vyrůst. Byla jsem zvědavá, jak moc se od našeho setkání posunuli a jestli je chvála na jejich adresu, která se šíří hudebním prostorem oprávněná. Plánovala jsem si naposlouchat obě jejich desky a pak s nimi celý koncert odzpívat, jak to ostatně udělala většina návštěvníků vyprodaného nedělního koncertu. Jenže… nebyl čas, takže jsem do klubu vyrazila jejich muzikou jen tak letmo políbená a připravená méně, než jsem si přála. A víte co? Dostali mě! Když je koncert povedený, ztrácím se v časoprostoru a užívám si každý tón i kouzelnou atmosféru, která vzniká propojením energie kapely a jejích fanoušků. To se přesně dělo. Prostě láska „na první koncert“.
Nebudu vyjmenovávat tituly skladeb, které zazněly, písničku po písničce, setlist včetně přídavku zhruba hodinu a čtvrt trvajícího koncertu si každý může najít, pokud bude chtít. Inhaler mají písně plus mínus ve středním tempu, některé energičtější, některé pozvolnější, nechyběly ani jemné, nádherně procítěně zpívané, až romanticky působící baladické a zazněla také nejedna velmi náladová pasáž.
Hádám, že zraky návštěvnic a návštěvníků koncertů Inhaler bývají upřené většinou hlavně na frontmana Eliho. Ostatně mu taky na pódium přiletělo několik plyšáků, ručně zdobené kovbojské klobouky, růže a jeho směrem znělo z úst fanynek: „Strašně tě miluju.“ Minimálně se stejným zaujetím jako frontmana jsem ale sledovala hlavního kytaristu Joshe Jenkinsona. Jeho hru, to, jak často měnil kytary, včetně akustiky. Hodně mě bavil. Jako doprovodný kytarista mu zdatně sekundoval Eli, kterému zase Josh občas přihodil nějaký ten podpůrný vokál. O souznění dvojhlasů se ale zasloužil hlavně baskytarista Robert Keating. Bubeník Ryan McMahon tomu všemu dodával grády, občas i ve šlapavém stylu ála The White Stripes. O dotvoření sluchového zážitku se postaral koncertní klávesista, tak trochu ukrytý za Joshovými zády.
Byť nás může neustálé zmiňování faktu, že Eli je syn Bona a srovnávání produkce Ihaler s tvorbou U2 už pěkně nebavit, ignorovat to nemůžeme, a tak si přece jen jednu zmínku dovolím. Ani na vteřinu jsem na koncertě nezaznamenala, že by mi Eliho hlasový projev připomínal jeho otce, v kytarách jsem ovšem ozvěnu U2 několikrát zaregistrovala.
Inhaler jsou jednou z těch kapel, které si mě naprosto získaly, aniž bych na ně byla nějak zvlášť připravená, právě naživo. Ačkoli jsem věděla, že ráno musím nelidsky brzo vstávat, vlastně za pár hodin, rozhodla jsem se jít domů pěšky, protože jsem si v prvním opravdu chladném dni letošního podzimu chtěla co nejdýl užívat hřejivý pocit z koncertu. Měli jste to podobně?
Inhaler, Support: Nieve Ella
Lucerna Music Bar, 15. říjen 2023
Verdikt: 88 %
