Z televizního hlediska zůstala v Největším flámu s Jiřinou Bohdalovou osvědčená silvestrovská forma, kdy slavní v publiku tleskají slavným na pódiu. Tu vymyslel na konci sedmdesátých let režisér Jan Roháč, inspirován shromážděním herců a zpěváků při podpisu Anticharty, a coby průvodce večera dovedl ke konejšivé dokonalosti Vladimír Menšík. Je to úspěšný formát a pokud se ho chce někdo účastnit, tak dokud se na něj bude chtít někdo koukat, nic proti tomu.
Jenže čas se zaseknul i jinde. Třeba v hudební dramaturgii. „Tak pojď, to bude dlouhá noc. To víš, to bude bílá noc,“ zpívala ve své předělávce You Shook Me All Night Long od AC/DC Lucie Bílá. „Hodně dlouhá noc nikdo z nás nejde spát,“ navázala na ni v hned dalším hudebním čísle Helena Vondráčková. Panující představu o roli hudby ve vrcholné televizní zábavě to podtrhlo přímo symbolicky. Olympic, Hana Zagorová i „nejlepší jazzový hráč“ (na klávesy zavěšené kolem krku) Michal David předváděli ubíjející medley svých největších hitů a coververzí. Jakoby snad s první půlkou devadesátých let společně s vývojem televizní zábavy skončil i veškerý vývoj hudební.
Pokud možno, tak samozřejmě na playback.
Protože jak jinak přenést hudební energii na publikum v sále i u obrazovek než z minutových směsek refrénů a slok studiových nahrávek. Členové kapel se znovu vlnili do rytmů bez zapojených nástrojů. A dokonce i televizním vystupováním ostřílené zpěvačky v té smršti místy zapomínaly, že pusu je při této formě vystoupení, když už před ní člověk nemá mikrofon, potřeba otvírat se správnými slovy a ve správný okamžik. Zvlášť když ho doprovází spontánní tleskání do rytmu a pobavené výskání spolucelebrit. Vždyť kdo z nás by navenek neprožíval tak upřímnou radost a energii při společném poslechu… ehm… hudby z cédéčka.
Skutečně v době, kdy v televizi naživo zazpívá kdejaký aspirant na Superstar a technicky to není problém, musel končit rok 2021 playbackem? Navíc v programu, který běžel ze záznamu?
Silvestrovský speciál České televize měl podle autorů „posunout hranice televizní zábavy“. Z hudebního hlediska se to skutečně povedlo. Bohužel ale směrem hluboko do normalizační minulosti. Nejen energií sršící oslavenkyně na obrazovce, ale i čtyřicátník před ní si musel připadat, že mu v uplynulých dekádách hodila něco do pití Elina Makropulos a plynutí času se prakticky zastavilo nebo spíš, že čas vůbec neexistuje. Byl to večer, kdy vážně hrozilo, že za chvíli rozrazí dveře máma, vypne televizi, protože „tady se nebude čumět na blbosti“, a pošle všechny spát ještě před půlnocí.
Silvestrovský program má samozřejmě své publikum i specifika. Dívalo se na něj 1,6 milionů lidí, takže v televizi mohou být spokojení. Čísla ale nepřekryjí otázku, zda skutečně u takového programu musí hrát hudba neustále tak podřadnou roli. Vždyť Česká televize mnohokrát ukázala, že umí držet krok s dobou, že v ní pracují šikovní lidé a že umí vyprodukovat nejen funkční, ale i skutečně dobré věci a kvalitní obsah. Nehledě na dramaturgii, vždyť výsledek byl v téhle formě vrcholně nedůstojný i pro samotné vystupující.
Naštěstí se dalo přepnout na umělecký kanál ČT Art. Tam přeci běžel… koncert Kabátu.