Není pochyb, že v roce 2022 vyšla celá řada skvělých českých alb. Ostatně, do značné míry jde stále o plody covidového období, kdy muzikantům moc jiného, než psát a nahrávat nové písničky nezbývalo.
Album roku domácí: Miro Žbirka – Posledné veci
Nejvýraznější album roku má sice smutný název i příběh, ale jeho hlavní poselství je přesto naděje. Albu Posledné veci jsme se v Headlineru věnovali do detailu a jeho příběh je už známý. Miro Žbirka si ho celé vymyslel, a ještě během svého života začal připravovat se synem Davidem. Měl to být po zkušenosti z Abbey Road další krok jiným směrem. Velkou studiovou produkci plánoval nahradit tou současnou, trochu pokojíčkovou, navázanou na aktuální trendy. Poslední vokály Meky stihnul nazpívat pár dnů před svým odchodem. A o dokončení alba se v londýnských studiích Konk a se zapojením anglických, českých i studiových muzikantů postaral David Žbirka společně se svým parťákem Patrickem Jamesem Fitzroyem. Výsledek se dá nejjednodušeji popsat jako protnutí minulosti se současností.
Je to ryzí popová deska s jasnými, sdělnými písničkami a Žbirkovým rukopisem a poetikou, ale přitom namotaná do současného hudebního vesmíru. Pasáže, o které se postaral Oliver Torr zní jako pronikavé sci-fi (Posledné veci) a přitom dokonale fungují s návraty do dřevní minulosti (Best Man In Town) i symfonicky vygradovaným popem (Ako Boh). To album navíc začíná jednoznačným hitem Nejsi sám, který opanoval česká i slovenská rádia, čímž se nečekaně a neplánovaně stal soundtrackem začátku války. Písní, která dodává naději. Posledné veci jsou odvážné album, které představuje Mekyho Žbirku v nečekaném světle. A přes všechny experimenty zůstalo posluchačsky srozumitelné a zarezonovalo v žebříčcích. Jak jinak lze definovat album roku?
Honza Vedral
Uznávám, v recenzi jsem byl možná trochu přísný. S odstupem času se ukázalo, že v rámci letošního roku jde z produkčního a technického hlediska o jedinečnou desku, která v tomto směru ční nad vším, co tu vyšlo. A asi jí to pár let vydrží.
Jarda Konáš
Výběr z redakčního best of 2022
Hudba nejsou závody. V jednotlivých kategoriích jsme se proto rozhodli vyhlásit vždy jednoho interpreta a počin, na kterém se nás shodlo nejvíc redaktorů Headlineru. A v následujících tipech především brouzdáme na osobní vlně zajímavostmi napříč žánry. Řadíme je abecedně a za poslech stojí všechny.
52 Hertz Whale – Present Sense Impression
O slovenské kapele 52 Hertz Whale vyprávím roky kvůli skvělým koncertům. A novou desku, za kterou stojí producenti Kaifosz & Hríbik, nemůžu než vynachválit. Skvělé písničky, skvělý zvuk, skvělé texty – někdy se to holt sejde a chci, aby o téhle desce vědělo co nejvíc lidí! Jinak bych doporučil i By Now od dvojičky Emma & Jordan a samozřejmě i Noise At A Funeral od Redzeda.
Vladimír Sejk
The Atavists – Prettier Than You
Závěr roku přinesl skvělé kytarové album Prettier Than You hradecké formace Atavists. Tahle parta musela v roce 2022 překlenout opravdu složité období a dokázala ho zakončit tímhle skvostem. Deska je nabitá hutným kytarovým a přímočarým zvukem. Baví mě, kam to tihle kluci v čele s Adamem Krofianem posouvají.
Dany Stejskal
Přiznávám, že tohle album mě na závěr roku úplně odstřelilo! V kontextu české rockové produkce nemá obdoby. A zejména ty pasáže, kdy se The Atavists utrhnou od jasných forem a začnou hrát s riffy a nápady přebíjenou, jsou nesmírně osvěžující. Neodvažuju se pomyslet, co by se dělo, kdyby se jim tuhle vrcholnou formu, které na třetím albu dosáhli, povedlo jednou převést do češtiny. Bravo!
Honza Vedral
Black Holes – Time To Say Goodbye
Jak už jsem psal v recenzi, tak dvojice Kateřina Nikola a Martin Beneš obohatila svůj sound o výrazné elektronické elementy, aniž by zanevřela na původní syrovost a hutnost, Black Holes vystoupili ze špíny kytarových riffů hraných na basu a otevřeli se posluchačům jak hudebně, tak i textově a natočili skutečně nadprůměrné album.
Marek Reinoha
Nejdřív jsem si myslel, že se mi rozbila sluchátka, ale ta deska má skutečně tak zvláštní zvuk. Od nachrchlaných probublávajících základů až po čisté zpěvy, to vše podbarvené zastřenými synťáky. Dá se to poslouchat na víc způsobů a pokaždé jinak. Baví.
Jarda Konáš
Dunaj – Za vodou
Devadesátková legenda české alternativní scény se po 26 letech vrátila novým albem Za vodou, a hodně se jí povedlo. Pod dohledem producentů Perta Ostrouchova a Ondry Mikuly (Aid Kid) na něm Dunaj zůstal Dunajem, zůstal věrný své specifické hudební poetice a atmosféře, svým charakteristickým aranžérským postupům, přesto se mu však podařilo hudbu přenést do současnosti a prokázat, že má posluchačům stále co nabídnout.
Marek Reinoha
Paulie Garand – Amonit
Na začátku roku bych spíše jako pomyslného vítěze z ranku hip hopu tipoval Prago Union nebo desku Resta a Dj Wiche. Amonit však u mě tato dvě alba předčil svou otevřenou a intimní zpovědí už konečně dospělého chlapa.
Daniel Mohr
Chinaski – Frihet
Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že Chinaski jednou ještě vydají „desku roku“, tak bych jeho frázi přešel úsměvným výrazem. Jenže po personální obměně, kterou kapela před pár lety prošla, začalo toto tvrzení dávat reálné obrysy. Jak Steinsdorfer, Okres, tak i Pavlík patří mezi vynikající muzikanty, kteří dodali stálicím Chinaski potřebnou novou šťávu.
Daniel Mohr
Martin Chobot – Pootevřené dveře
Hodně hudby, která mě letos zasáhla, otevřeně pramenní z nejtěžších životních zkušeností. Z té světové jsou to třeba desky Olivera Sima či Marcuse Mumforda, na české scéně debutová sólová deska Martina Chobota. Jakkoliv jsou jejich příběhy naprosto rozdílné a nesouvisející, jedno je spojuje – jejich síla je v tom, že dokazují, že laskavost a kreativita můžou léčit leccos.
Šárka Hellerová
Jamaron: Generace
Na své třetí desce pražští Jamaron výrazně přitvrdili a musím říci, že jim to opravdu sluší. Po dlouhé době je tu na tuzemské scéně našlapaný rock s příjemným ženským hlasem, který zkrátka baví. Album Generace je navíc proloženo i pomalejšími písněmi jako Jedenáct nebo O lžích a lidech, které řadím mezi nejpovedenější kousky. Osobitost této nahrávce dodává především hlas zpěvačky Marie Dostálové, která se do toho pořádně obula.
Lukáš Rešl
Kalle – Under The Black Moss
Na novou desku Kalle se čekalo pět let, ale to čekání se vyplatilo. Novinka je dost možná nejtemnější nahrávkou v diskografii táborského dua, současně z ní ale srší suverénní jistota. Ambientně magický sound mysteriózní světa.
Radek Pavlovič
Robert Křesťan: Díl druhý
Druhá půlka původně zamýšleného dvojalba se skládá z původních skladeb, v nichž se zpívaná poezie prolíná s muzikantským mistrovstvím. Deska, která roste každým dalším poslechem.
Josef Vlček
Lake Malawi – The Great Video Game Crush
Se zařazením této desky jsem váhala, ale pak převážilo něco, na co mě v rozhovoru upozornil sám Albert Černý. Že někdy stačí, když vás to jako posluchače úplně obyčejně baví. A mě některé hitovky z téhle desky baví dost.
Šárka Hellerová
Letní kapela: Letní kapela
V hudebním světě Jaromíra Švejdíka je klid a všudypřítomná kytarová melancholie. Platí to i o debutovém albu jeho Letní kapely, které může nejdřív působit jako nenápadná náladovka. Ale toho druhu, že si posluchače s každým dalším poslechem namotá a začne se k ní podezřele často vracet.
Honza Vedral
Richard Müller – Čierna Labuť Biela Vrana
Za mě velmi milé překvapení, potemnělý syrový poprock s cynickými texty, to Müllerovi výtečně sedí. Není to sice český interpret, ale deska vznikla v českém kolektivu (Ondřej Brzobohatý, Jan P. Muchow), kterému za odvedenou práci salutuji stejně jako Müllerovi.
Jarda Konáš
MYDY – V
Pro zvuk MYDY mám slabost dlouhodobě, navíc jim to naživo zní ještě líp než na deskách. Možná je to i mou slabostí pro disko, že mě letos z českých desek V tak zaujala, protože kolega Michael Švarc ji v recenzi moc nešetřil. Já mám teda jiný názor.
Jarda Konáš
Prago Union: Příduhned
Pro český hip hop to byl spíš rok stagnace a upevňování pozic. Možná proto v něm tolik zazářila Katova "klasika" Příduhned, kterou oslavil 20 let Prago Union. Nepřináší žádnou hudební revoluci, ale Kato na něm působí jako by se protáhl, dal si sprchu a s čerstvou energií pofackoval scénu chytrými rýmy, asociacemi a vypointovanými příběhy, které nezapadnou. Navíc jsou tu jedny z jeho nejsilnějších skladeb jako Marná nebo generační Pomalu, ale rychle.
Honza Vedral
Rozalie: Korzetiér
Dravá harmonikářka přebírá místo rebelky po Radůze. Drzá, uječená, ale vždycky od srdce. Šanson formou, rock obsahem.
Josef Vlček
Lazer Viking – Tunel Vision
Kuba Kaifosz zahodil kytaru a chopil se synťáků. Přesto zůstal stále svůj a nahrál naléhavou elektronickou a přesto rock´n´rollovou desku, ve které zabalil odtažitost, chlad a melancholii so do osmdesátkového retro zvuku a tanečních beatů.
Marek Reinoha
Vltava: Spass muss immer sein
Slastný pocit, že existuje hudba, která je „o něčem“. Emocionálně pestrá deska, ale vždycky je v pozadí úsměv, někdy i smutný. Všechno, co deska obsahuje, se dá označit jedním slovem – zralost.
Josef Vlček
Vypsaná fixa – Kusy radosti
Nečekala bych, že budu v roce 2022 řadit Vypsanou fixu mezi desky roku. Ale Kusy radosti připomněly Márdiho originalitu a textařské umění. A že tahle kapela nejede jen ze setrvačnosti.
Šárka Hellerová
Pro Vypsanou fixu to byl rok plný vrcholů. Ve stínu jejich triumfu na Rock for People i jinde by nemělo zůstat, že vydali skvělé album. Kusy radosti je ukazují jako kapelu s jednoznačným rukopisem a stylem, která dospěla do fáze, kdy si díky porozumění fanoušků může svobodně dělat, co chce. A shodou okolností jsou to stále chytré, dotažené a přesvědčivé písničky. Márdi na něm navíc potvrdil, že je jedním z nejpřesvědčivějších a nejautentičtějších frontmanů tuzemské rockové scény. Celá ta deska je kus radosti.
Honza Vedral