Koncert pro auta zastihl Xaviera Baumaxu v rozdávačné náladě. Cynické nadávky a úsměšky si odnesli všichni od ministra zdravotnictví po divačku, která se během písně šplhala na střechu své Toyoty. Frustrace, které dává ve svých písních odjakživa průchod, jakoby získala během uplynulého roku ještě na síle.
„To je pro všechny, co sem přijeli autem, buzeranti,“ vystihnul velmi dobře dvojaké pocity přítomných. Zatímco uvnitř areálu sledovali otestovaní diváci koncert ze sedadel svých aut, hned za plotem se u otevřených okének, tak jako na každém druhém rohu v Praze i jinde, popíjelo a družilo bez respirátorů a roušek. Taková je dvojsečná realita, ve které nikdo nevěří politické reperezentaci a další a další vyhlášky, které ignorují povahu člověka, jsou tu snad jenom k obcházení.
Festival Art Parking, jehož konání je malý zázrak, dobře ukazuje dvojí metr, který vláda i hygienici dlouhodobě uplatňují na vše, co se týká kultury, aktuálně zařazené asi do osmdesáté páté vlny rozvolňování. Stejně jako předchozí euforický výbuch Vypsané fiXy i Baumaxova syrová, cynická tiráda přitom ukázali jedinečnost, kterou koncerty a živá kultura v lidském životě mají.
A že pro spoustu z nás je to důležitější služba, než kadeřnictví nebo otevřené… Baumaxy. Tak, že kvůli ní, když už není jiná možnost, absolvujeme i koncert v autě a dovedeme si ho užít.
Krom ukázky z nového alba, hořko vtipných prupovídek, známých melodií (včetně Pažitky důmyslně vetknuté do Stairway to Heaven) a obyčejné radosti z toho, že vidí živý koncert, byla tahle neurvale vyjádřená potřeba kultury tím, co na diváky třetího večera ArtParkingu třeba i jen podprahově zapůsobilo.
Možná i proto si vytroubili přídavek, přestože Baumaxovi se ten večer na pódium už zpátky dvakrát nechtělo.
