„Ze začátku jsem se cítila v jazzu trochu nemístně, jako jazzová umělkyně jsem si nepřipadala, říkala jsem, že je nonsens se takto zařazovat. Ale teď už se v něm cítím jako ryba ve vodě, protože dokáže nabídnout absolutní svobodu,“ prozradila moderátorovi, svému kamarádovi a nástrojovému kolegovi v jedné osobě Martinovi Konvičkovi.
Žánry neřeším. Skládám egoisticky pro sebe
Klasika versus jazz a potřeba dělit hudbu do žánrových škatulek. Právě okolo těchto témat se točí první část rozhovoru. „Zajímavý paradox je, že tradiční jazzmani mě nemůžou brát za jazzmana, ale klasici mi naopak často říkají, že i když si to třeba nemyslím, tak moje hudba je jazz,“ říká Bóková a dodává: „Myslím, že není potřeba v jazzu hledat za každou cenu historismus. Člověka může naopak potěšit, když najde něco, co ho v tom žánru osvěží. A myslím, že právě to může moje hudba nabídnout.“
„Jazzovost“ podle jejích slov dodávají do její hudby do velké míry spoluhráči, které si do svých projektů vybírá, například členové jejího tria, kterými jsou bubeník Michal Wierzgon a basista Martin Kocián či hosté z dalších projektů jako kytarista David Dorůžka nebo basista Jaromír Honzák. Zároveň talentovaná klavíristka upozorňuje: „Moje koncerty jsou mnohem jazzovější než desky. Na koncertech se více pouštíme do improvizace.“
Žánrové hranice prý překračuje samovolně. Že by si dopředu řekla, jak bude deska na konci znít a pak dle dané šablony skládala, to se nestává. „Egoisticky skládám to, co chci poslouchat. Neřeším, co je to za žánr,“ vysvětluje. Přesto chápe, že žánrová kategorizace je do jisté míry nutností, především pro zjednodušení hledání nové hudby posluchačům, ale také třeba pro účely různých anket a soutěží. Ostatně Cena Anděl, kterou v roce 2021 získala za desku Prometheus právě v jazzové kategorii ji potěšila. „Vnímám ji jako zpětnou vazbu, že člověk nedělá hudbu jen pro sebe. Že se několik lidí shodlo na tom, že je to vážně dobré,“ ohlíží se.
Co klasika naštve, to mě potěší
Její nutkání rozbourávat striktně vystavěné hranice klasické hudby se začalo projevovat už v teenagerovském věku. „Už na konzervatoři a později ještě více na JAMU se mi čím dál častěji začalo stávat, že jsem v nějaké klasické skladbě zahrála třeba jiný akord. A to klasika naštve, zatímco mě to potěšilo. Odchylovala jsem se od původních skladeb a říkala si, že je škoda, že to ten skladatel nenapsal takto,“ vzpomíná v podcastu.
Zároveň však nezpochybňuje význam znalosti historie klasické hudby. „Když člověk zná formy, tak ví, k čemu se vyhraňuje. Myslím, že právě slovo „vyhraňování“ je pro moji tvorbu signifikantní,“ říká. Jenže právě její vyhraňování, není každému po chuti. Když se jí před časem jeden její bývalý profesor s nadšením ptal, jestli hraje klasiku a ona odpověděla, že se věnuje spíše skladatelské činnosti, jeho nadšení ze setkání vystřídaly rozpaky. „Je potřeba přijímat názory, vnímat je, ale zároveň jim přehnaně nepodléhat. Každý musí najít vlastní cestu,“ uvědomuje si úspěšná hudebnice.
Vlastní vydavatelství umožňuje neuvěřitelnou svobodu
Důležitou osobou v jejím životě je filmař Jan Vala. Je to její pracovní parťák a životní partner v jedné osobě. „Můžeme si mluvit do všeho a zároveň se bereme s úctou k tomu druhému jakožto tvůrčí osobnosti,“ říká Bóková o muži, s kterým vytvořila například platformu Cataplasm. „Byla to filmová umělecká škola během covidu. Každý měsíc jsme natáčeli masterclass. Teď jsme začali tvořit dokumenty o talentovaných dětech, točíme dokument o hornistovi Radkovi Baborákovi a také jsme založili vlastní vydavatelství. Jednou bychom spolu chtěli vytvořit film,“ plánuje Bóková. Založení vlastního vydavatelství poté, co předchozí desky vydávala u Animal Music, jí prý přineslo spoustu radosti. „Můžu díky tomu všechno udělat s aktuálním přesvědčením a s hudbou jít ven až v momentě, kdy si řeknu ano, tohle jsem já. A když třeba zpětně uvidím, že je někde chyba, bude to jen a jen moje chyba,“ říká.
Jako chybu s nadsázkou označuje i název vydavatelství. Jmenuje se totiž Soleil et Pluie, což francouzsky znamená Slunce a déšť. Pro člověka, který francouzštinou nevládne, však může být čtení názvu oříškem. Marketingoví stratégové z korporátů by asi takový název nezvolili. „Uvědomovali jsme si to, ale zároveň si říkali, že když začínáme a uděláme spoustu chyb, proč nezačít rovnou názvem,“ směje se Bóková, která předpokládá, že na labelu budou ještě nějaký čas vycházet jen její desky, zároveň však věří, že časem najdou společně s Janem Valou čas i peníze na vydávání desek jiných umělců.
Na závěr podcastu 32 Bar Talk přišly na přetřes nejen nejbližší hudební plány Nikol Bókové, ale také dětské klavírní soutěže. Ona sama už se klavírních soutěží samozřejmě neúčastní. I když nedávno jednu tak trochu omylem vyhrála. Jednalo se o Central European Jazz Showcase pořádaný festivalem JazzFestBrno. „Brala jsem to tak, že si po lockdownu zase zahraju naživo, u toho si mě poslechnou zahraniční promotéři a třeba některé zaujmu. Vůbec jsem netušila, že je ten showcase soutěžní. O to větší překvapení pak bylo, když mi volali, že jsem vyhrála a že si díky tomu zahraji ve vyhlášeném londýnském jazzovém klubu Pizza Express, což byl pak úžasný zážitek.“