V předpremiéře se pohodový snímek objevil na festivalu Zlatá Praha. Vypráví jak o historii kapely, tak o tom, co dělají „muzikanti ve výslužbě“ dnes. Odehrává se z velké části na cestě autobusem z Prahy do Hradce Králové. Pánové sedí, pohodově rozprávějí a vzpomínají. Ale něco mi v těch okamžicích připadalo divné. No ano, vždyť oni vůbec nelejou!
Inu, staší pánové! Ach, kde jsou ty pijácké excesy při cestách na koncerty! Kde jsou ty basy lahváčů, které se cestou vypily! Rád vzpomínám na jednu cestu s Hudbou Praha a Garáží na koncert do Brna. Bylo to někdy koncem osmdesátých let. Polorozpadlý autobus vezl kromě muzikantů a jejich nástrojů celou věž, složenou z bas plných lahvového piva. Už na padesátém kilometru se prázdné basy měnily za plné a ještě se muselo přikoupit něco navíc, protože v té době na D1 zela stokilometrová bufetová díra až k Devíti křížům, kde se znovu doplňoval kontingent. Pak ještě pár loků před koncertem prý na odvahu - a bylo vymalováno. Na zpáteční cestě to bylo horší. Autobus měl poruchu, zastavil a jak jsme čekali skoro do rána na odtah v liduprázdném kraji daleko od posilujících lahváčů, z hlav pomalu mizela tolika pivy sponzorovaná odvaha a pomalu se do duší vkrádala kocovina.
To ovšem nebylo nic proti cestám teplického souboru Kuličky. Dnes už zapomenutý fenomén devadesátých let tvořili z části rockoví muzikanti a zčásti členové tamní filharmonie. Bylo to obrovské těleso – jen kytaristů bylo v souboru pět nebo šest. Když se víc než šedesátihlavý tým vydal někam na koncert – a v té době to bylo skoro každý víkend – potřeboval k tomu dva autobusy. Zažil jsem s nimi přejezd z Teplic do Olomouce nebo snad do Ostravy a to teprve byla pravá pivní smršť! Autobusy byly narvány basami s nějakým průměrným severočeským mokem a samozřejmě musely každou chvíli stavět, aby muzikanti, proměnění v průtokové ohřívače kapaliny, mohli někde u příkopu vypustit tekuté přebytky. Pořád některý z autobusů čekal na ten druhý nebo ho naopak doháněl. Nikde ale žádná nervozita, žádné naštvání. Osmělil jsem se a zeptal se jednoho z trumpetistů, cože je na tom zběsilém pití tak baví? „Ty to nechápeš? Jsme pryč od manželek!“
A vidíte, Krausberry, klasici českého hanspaulského blues, dlouholetí štamgasti už neexistující hospody U Tyšerů, si v autobusu už jenom povídají. Možná fakt pijí opravdu jen občas a ne každý den jako dřív, možná už nemají na drahé pivo nebo jim to nemoci stáří nedovolí. Anebo to možná na nich požadoval z výchovných důvodů dramaturg, co já vím. No, ale i když si nemohli dát v autobusu jedno na odvahu nebo na radost, že na chvíli utekli od manželek, jsou i ve střízlivosti zdrojem stejné cool atmosféry jako před lety. Asi k tomu po společných čtyřiceti letech už není alkohol potřeba. Soudě podle svých zkušenosti tomu ale nevěřím.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu
Foto: Jan Kolman