U hudebníků tu skepsi člověk chápe, protože kdo by se radoval z toho, že ho ve výsledku předběhl konkurent, že všichni komentují, proč padl o tři místa níž, nebo že byla málo doceněna jeho poslední nahrávka. Ostatní negativní komentátoři si neuvědomují, že pro úplně obyčejné posluchače, kteří v hudbě jinak nejedou, jsou televizní vyhlášení jedinou informací o tom, co se na hudební scéně děje.
Historky o podvádění pocházejí z minulosti, nejčastěji z osmdesátých let. Existuje řada teorií, proč k němu docházelo. Podle některých pamětníků nešlo jen o prestiž vůči veřejnosti, ale i vůči partajním kulturtrégerům. Jiní zase tvrdí, že hlavním důvodem byla praxe kulturních domů, které si objednávaly umělce podle toho, jak se umístili nebo dlouhodobě drželi v žebříčku Slavíka. A jiní se domnívají, že to byl pouze hec mezi jednotlivými klany.
V té době totiž existovaly klany. V podstatě to bylo něco podobného jako dnes managementy. Zhruba pět nebo šest takových klanů si rozparcelovalo českou středoproudou hudební scénu. Kolem každého takového klanu existovaly fankluby jednotlivých domácích pop hvězd. Někde v nich najdeme kořeny oněch dávných podvodů.
Začalo to organizovaným hlasováním. Všichni členové takového fanklubu se dohodli, že povinně dají hlas svému miláčkovi. Hlasy se tenkrát posílaly na kuponech, otištěných v několika denících a magazínech.
Druhá fáze tuto praxi rozšířila – každý člen musel sehnat co nejvíc kuponů. Babičky, dědečkové, sousedi, všichni se divili, že jim do schránek chodily tiskoviny s už odstřiženými rohy. Znal jsem jednu fanynku Milana Dyka (nezaměňovat, prosím, s Vojtou nebo Viktorem), která posílala každoročně kolem stovky kuponů, jež se pokoušela vyplňovat pokaždé jiným rukopisem, aby to nebylo podezřelé.
V téhle chvíli se hlasování ujali šéfové klanů nebo lidé blízko nich. Někdy kolem roku 1985 začali skupovat ve Sběrných surovinách remitendu (tedy neprodané výtisky) a členové technického týmu po večerech celé hodiny vystřihovali a vypisovali hlasovací kupony.
Vrcholu v tomto souboji mezi klany dosáhl jeden z tehdejších pop mogulů, který rovnou zašel do jedné z tiskáren a za pár korun si nechal vytisknout samotnou jednu stránku s kuponem. Tenhle jeho nápad patří mezi největší legendy české populární hudby.
Když mi o tom po letech vyprávěl, zeptal jsem se: „A to ti nevadilo, že podvádíš?“
„To víš, že mě to sralo. Ale takhle fixlovali i ti ostatní. Kdybych to neudělal, kdoví, jak by ti moji koně ve výsledcích dopadli. A nedovedeš si představit, co by to bylo za malér.
Je zajímavé, že tutéž větu mi po čase řekli i další dva jiní kapelníci z té doby.
Dneska už to tak snadno nejde. Ne že by se různí chytráci nesnažili tu a tam pomoci svému oblíbenci. Pořád platí, že z hlediska sociologického je anketa opravdu tou nejméně přesnou formou výzkumu. Zvláště, když jde o takovou masovou a těžko kontrolovatelnou akci jako je Český slavík. Byl jsem více než deset let v kontaktu s jeho tvůrci a mohu s čistým svědomím říct, že jejich snaha o co nejpoctivější výsledek hlasování byla neuvěřitelná. Za tu dobu se objevilo víc než půl tuctu pokusů ovlivnit výsledky. Nikdy to nebyly ty největší hvězdy, spíš třetiligoví umělci, jimž se snažil nějaký fanoušek v digitálním hlasování pomoci. Nejčastěji tím, že použil několik karet do mobilu. Na to se dalo snadno přijít.
Andělé to mají jednodušší. Hlasuje zhruba pět stovek lidí, kteří patří do oboru, a i jejich prověřování je tak neskutečně přísné, že by se za něj nestyděla ani inkvizice nebo Národní bezpečnostní úřad. Nesmějí hlasovat pro díla, na kterých se podíleli. byť jen sebemenší možnou měrou. Dovedete si představit, jak těžké je to třeba pro pracovníky nahrávacího studia Sono, v němž obvykle vznikají nejlepší nahrávky roku?