27. dubna v Malostranské Besedě poprvé vystoupí se svou novou kapelou, kterou tvoří bubeník Marek Fryčák a kytarista Mirek Malík.
Loni jste vydala album Půlnoc. Jak hodnotíte rok, který následoval? Co se událo a změnilo?
Byl pro mě hodně intenzivní v mém hudebním i osobním životě. Každopádně to byl rok plný koncertů a nové muziky. Potkala jsem i spoustu nových skvělých lidí, kteří jsou výborní muzikanti. Myslím, že jsem nasbírala zase hodně nové inspirace.
Jaké nejsilnější zážitky vás potkaly?
Třeba jeden z koncertů, kde vypadl zvuk kvůli bouřce a publikum zareagovalo tak, že se mnou zbytek koncertu odzpívalo bez ozvučení, což jsem absolutně nečekala a vyrazilo mi to dech. Také jsem odjela spoustu koncertů s kapelou Jelen, kde jsem hostovala. A samotná jízda dodávkou s klukama z kapely je často dost dobrodružná.
Co vás v poslední době jako muzikantku ovlivnilo?
Jedna ze stěžejních věcí pro mě byla, když jsem o sobě začala jinak přemýšlet. Přestala jsem se tolik srovnávat s ostatními, začala víc věřit své intuici a tomu co dělám. Asi jsem si přestala pořád tak podkopávat nohy a tím pádem se mi v hudbě a v inspiraci otevřely úplně nové dveře. Z hudby a z jejího tvoření se pro mě stal takový svět, kde jsem úplně svobodná, kde můžu dělat co chci a nikdy nejsem sama.
Mimo jiné jste nahrávala další desku, její vydání nás letos čeká. Přistupovala jste k ní v nějakém ohledu jinak, než k té první?
V mém osobním životě se toho, za tu krátkou dobu, docela dost odehrálo. Přišla jsem o jednoho z mých nejbližších, zjistila, že mám v sobě nevyřešené věci z minulosti, a že je potřeba více zapracovat na rodinných vztazích nebo na sebehodnotě.
Prošla jsem si i komplikovaným rozchodem, což mě donutilo se ponořit do sebe a začít na sobě pracovat. V podstatě hned po vydání první desky jsem v sobě cítila přetlak, chuť a pocit, že mám co říct. Proto druhá deska vznikla poměrně rychle po té první. Vlastně jsem skoro celou desku napsala přes léto mezi koncerty, a když jsem zrovna neseděla v autě cestou na vystoupení, byla jsem ve studiu. Všechno to šlo samo.
Nevím, jestli je to tím, že jsem k sobě začala být více upřímná, otevřela v sobě nová témata, nebo prostě tím, že jsem před sebou měla po vydání prvního alba najednou úplně čistý stůl. A než jsem se nadála, za léto jsem měla napsanou další desku. Na první album jsem se oproti tomu snažila vybrat ty nejlepší písničky, které jsem už hrála roky, ale nikde nebyly zaznamenané. Každopádně nahrávání celého prvního alba byla to pro mě nenahraditelná zkušenost.
Brzy vás čeká první vlastní koncert s kapelou, dosud jste se svými písněmi vystupovala sama. S kým budete hrát a jak se spolu sžíváte?
Hraní s pevnou a našláplou kapelou jsem si poprvé zkusila na posledním koncertě kapely Mandrage, kde místo Víti zpívali různí čeští frontmani a mě kluci pozvali do Kristýny. Od té doby na to myslím. Moji současnou kapelu tvoří dva fantastičtí muzikanti a skvělí kluci. Na bicí se mnou hraje Marek Fryčák a na kytaru Mirek Malík. Marek má velké zkušenosti a takovou tu klidnou sílu jak v hraní, tak i celkově. Míra to je úplně nový řekla bych až přírodní úkaz, takový Harry Potter kytarové scény. Jeden z nejtalentovanejších lidí, se kterými jsem se doposud potkala.
Končí tím éra sólového vystupování?
Rozhodně ne. Jsou mi blízké obě polohy. Ta akustická, intimnější, i ta elektrická s kapelou. A looper mě baví, fascinuje a na koncertech ho budu určitě používat dál. Ale já mám prostě ráda partu. Jsem rodinný typ a kapela je svého druhu taky rodina.