Kocáb a listopad 1989 byly dvě propojené nádoby. Málokdo tehdy udělal pro změnu poměrů tolik, co on. Jeho tehdejší pracovitost byla až příslovečná. Vím to dobře, vídali jsme ho skoro denně, protože v listopadu 1989 sedávala celá redakce Melodie v kavárně Adria, v domě, kde dnes sídlí Divadlo bez zábradlí. Vymýšleli jsme tam hudební rubriku Lidových novin a nový hudební časopis, ze kterého se stal o pět měsíců později Rock & Pop. Dole v divadle jeli na plné obrátky aktivisté Občanského fóra a tu a tam někdo z nich vyběhl k nám nahoru, aby si s námi vypil kafe, o něčem nás poinformoval nebo se na něco zeptal.
Jednoho prosincového dne vletěl k nám nahoru Michael Kocáb a vyděšeně říká: „Kluci, voni mě chtějí kooptovat jako poslance do Národního shromáždění!“
„No co, Michaeli,“ řekl jsem sice podle pravdy, ale jen tak z legrace: „Verdi byl taky poslancem!“
„Fakt?“ rozzářil se Kocáb a pak rychle zvážněl. Zatímco spěchal dolů a my se tomu žertu smáli, až jsme se za břicho popadali. Jenže o pár hodin později jsme se dozvěděli, že Michael to poslancování vzal. Tak začala jeho zhruba desetiletá politická dráha.
Ne všechno, co Michael Kocáb jako politik udělal, se povedlo. Snaha byla vždycky, ale na to, aby uspěl v téhle oblasti, byl jako politik příliš přímočarý, nekličkoval, neintrikoval a snažil se nelhat. Z dnešního pokřiveného pohledu na politiku bychom dokonce řekli, že to byl málem Marťan. Ale „rockový Verdi“ se stihnul významně podílet na vyhnání rusáckých okupačních vojsk a v mnoha ohledech se mu později jako ministrovi pro lidská práva a práva menšin povedlo aspoň trochu ovlivnit myšlení lidí. To je na jednoho člověka opravdu slušné dílo.
Ale v koutku duše hudebního novináře se stejně občas mihne otázka, jestli jsme díky těm jeho občanským počinům nepřišli o nějaký cenný kus hudby…
Nový seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu
