Tři singly, které desku = (Equals) předznamenaly, poměrně věrně nastínily, že k zásadním změnám ani tentokrát nedojde. Sheeran se drží toho, co od něj posluchači znají, je věrný svojí neochvějné popové melodice, rytmice i trochu ukňouranému projevu.
Dalo by se však říct, že novinka je oproti předchůdci o něco dynamičtější, protože se neutápí v přeslazených a přeromantizovaných cajdácích. Nic proti, Sheeran dobře ví, že i takové skladby mu v minulosti zařídily úspěch - vzpomeňme na Thinking Out Loud nebo Perfect. Na Equals se podobnému náboji blíží píseň The Joker And The Queen, která je ale decentnější i vkusnější než třeba zmiňovaná Perfect.
I když Sheeran nepoužívá mnoho nových ingrediencí, produkčně zní několik písní v rámci jeho tvorby docela svěže. Zpěvák si vyzkoušel tanečnější polohu, přináší svůj současný pohled na osmdesátky i devadesátky, jinde vsadil na elektroniku. Na hudební scéně nejde o nic objevného, s podobnými vlivy v posledních letech koketuje každý druhý popový i nepopový umělec, ale někde to Sheeranovi zkrátka vyšlo. Někde více - jako třeba u písní Overpass Graffiti či Collide - a někde méně - Bad Habits si koleduje o titul jedné z nejotravnějších písní letošního roku.
Sheeran si je jistý tím, co dělá, ví, co zafunguje u posluchačů i v rádiích. Do jisté míry je to kalkul jak hrom, na druhou stranu těžko říct, zda to zpěvák vůbec umí jinak. Folkařiny, která byla alespoň z části cítit na jeho deset let starém debutu, se nedotýká už vůbec. Zato onen euforický tón a stadionové hity plné cukru, endorfinů a konfet, jsou jeho trademark, takže si lze jen těžko představit, že by se přiklonil k něčemu ryze experimentálnímu.
Ona mu nakonec ta sázka na jistotu i tentokrát vychází, protože navzdory všem neduhům i otravným aspektům, je Equals vlastně docela v pohodě deska. Umí být svižná a přímočará, dobře střídá dynamiku a má i tah na branku. A ačkoli má některé výrazně slabší momenty, tak nezačne nudit. I to jí lze přičíst k dobru.
Sám Sheeran Equals považuje za svou nejvyzrálejší a nejdospělejší desku. To je ale docela problematické tvrzení, protože album zvukově navazuje na předchozí studiovky a výrazná progrese v něm citelná prostě není. Pokud má být dospělejší tím, že Sheeran mimo jiné zpívá o otcovství a rodině, je to trochu málo. Obzvlášť, když třeba dětská ukolébavka Sandman o postavičce, která je anglosaskou obdobou Večerníčka, do konceptu desky absolutně nezapadá, působí infantilně a kýčovitě.
Bude nicméně zajímavé sledovat, jak se Sheeranovi podaří převést některé skladby do koncertní podoby, kdy hraje jen s kytarou a looperem. Možná víc, než kdy dřív totiž aktuální atmosféru písní dotváří zvukový obal, kde nehraje prim kytara, a kde hloubku písním dodávají právě různé efekty, bicí či elektronika.
Řečeno matematickým jazykem Sheeranových alb - sečteno a podtrženo není nové album vlastně ničím překvapivé. Pro mnohé posluchače bude dost možná představovat to nejryzejší popové zlo, které se silou ledoborce neúprosně valí éterem, ale vyloženým propadákem Equals není. Bylo by nespravedlivé ho tak nazvat jen kvůli osobním antipatiím. Sheeran je sice zaručený stroj na hity, ale řemeslně není žádný diletant. A tam, kde ujede se vkusem a obsahem, tam ho často podrží právě vyrovnaná forma.
Ed Sheeran - =
60 %
