Koncert zahájil letošní 31. ročník festivalu Alternativa a nastavil laťku pořádně vysoko. Už úvodní vystoupení bratislavského projektu Bolka, za kterým stojí hudebník Matúš Kobolka, slibovalo pořádný zážitek. Příslib se skutečně naplnil a Kobolka doprovázený pěti dalšími muzikanty a vokalistkou ukázal, že večeru v karlínském klubu bude dominovat hravost. Kromě různorodého a barevného hudebního materiálu tomu také napomohla nástrojová pestrost, která elektronické vyznění skladeb nejen z letošního alba Smutné tropy proměnila v hudební dobrodružství, jež materiálu naživo dává ještě více odstínů.
Díky stabilní rytmice měla kapela pevné a nosné základy, ale housle, harmonika a syntezátor tomu dodávaly další hudební chutě, díky čemuž jednotlivé skladby působily jako pestrá škála nejrůznějších laskomin a dezertů, které Bolka publiku nabízela. A bylo úplně jedno, zda hlavní chutí byly výrazné housle, které svým zvukem evokovaly Pozzi nebo Ivu Bittovou, vzdušná harmonika nebo soulad všech nástrojů ústící v dynamickou repetici, jež připomínala Psí vojáky (bez jejich památné zběsilosti).
Bohaté nástrojové obsazení umožňovalo mnohé. A právě rozmanitost a hravost byla tím, co kapele u publika získávalo stále více bodů. K tomu připočtěte příjemně se doplňující mužský a ženský vokál a roztomilou roztržitost a nervozitu, která v závěrečném čísle vyústila v improvizaci, která se nakonec ukázala jako nejlepší řešení. Protože právě instinktivní přístup, kdy se na sebe postupně vrstvily jednotlivé nástroje a z úvodní drobnokresby skladba vygradovala v plnoformátovou písničku, z ní udělal možná nejlepší číslo, které Bolka předvedla.
Vystoupení předkapel často bývá nutným zlem před hlavní chodem, v tomto případě tomu tak ale nebylo. Půlhodinový set rozhodně nenudil, a ještě k tomu zaujal. V dobrém.
Pak už se na scéně objevil Richard Dawson. Bez kapely, jen sám, s kytarou. V úvodní a capella zazpívané The Almsgiver navíc nepotřeboval ani tu. Hned tato úvodní věc o ženě z 15. století ukázala, co je jednou z Dawsonových největších deviz. Nádherně znělý hlas, který umí být tenký i mocný, ale vždy zůstává vřelý, čistý a bez chyb, a to i v nejtěžších pasážích a výškách, potvrdil, že Dawson by mohl fungovat jako minesengr dnešní doby. V jeho podání by totiž k zajímavému koncertu stačil pouze zpěv.
Než se chopil kytary a nabídl publiku věci z nejnovější desky The Ruby Cord, zeptal se přítomných, zda má při vystoupení stát, nebo si lidé sednou, aby všichni v publiku mohli dobře vidět na pódium. K nabízenému hlasování nedošlo, protože publikum si vybralo usazení na zem a strávilo tak celý koncert.
I tahle maličkost ukázala, jak normálním člověkem je. Za to, že se česky naučil pouze dobrý večer a děkuji, se téměř kajícně omlouval. Přitom působil naprosto antihvězdně, pokorně, mile a člověk mu naprosto věřil, že ho hraní v Praze skutečně těší. (Ostatně naprostou civilnost hlavní hvězdy koncertu dokládá i to, že si po skončení koncertu přišel sám sbalit kytaru, v kleče ji dával do futrálu a sám si ji také z pódia do backstage odnesl.)
Dawson v průběhu koncertu udělal průlet svou dosavadní tvorbou, takže zazněly jak věci z posledního alba, tak také letité skladby, jakou je The Bamburgh Beast věnovaná příšeře žijící v jezeře, která terorizovala vesnici, v níž žili Dawsonovi prarodiče. Ačkoliv stál muzikant na pódiu sám, dodával posluchačům plné balení. Svou skvělou kytarovou hrou na nástroj z roku 1964 doplňoval osobitou taneční kreací, grimasami a fenomenálním zpěvem. Do hry se nořil plnou vahou svého těla a osobnosti, z čehož bylo patrné, jak se skladbám zcela oddává.
Bylo úplně jedno, jak projíždí svůj katalog a vybírá z jednotlivých alb. Po celou dobu působil Dawson jako trubadúr, který ale své umění nedává k dispozici pouze jediné ženě, nýbrž se zcela odevzdává naslouchajícímu publiku. Tomu se tak dostávalo křehkého, epického vyprávění, čistě a skvěle zazpívaných výšek i zábavných historek, které zpěvák mezi jednotlivými čísly trousil.
Podělil se také o informaci, že pracuje na novém albu, které podle něj má být hudebně menší, a zahrál z něj skladbu Polly Tunnel. Největší prostor ale dostala deska 2020, a pražské publikum tak potěšilo živé provedení Two Halves i Dawsonova největšího hitu Jogging.
V závěrečné Ogre nabídl různorodou paletu hlasových poloh, takže překvapil i hrdelním řevem, který byl naprosto integrální a uvěřitelný. Při psychedelickém kytarovém sólu padl jako největší rocker na kolena, aby skladbu i celý koncert ukončil naprosto jednoduše – vytažením kabelu z kytary.
Český debut Richarda Dawsona přinesl 75 minut naplněných skvělou muzikou. Obešel se bez projekcí i světelné show. Nikomu to ale ani v nejmenším nevadilo, což bylo patrné z reakcí nadšeného publika. Úvodní koncert tak nasadil laťku letošnímu ročníku festivalu Alternativa pěkně vysoko. Což je pro pořadatele vlastně to nejlepší zjištění. Stejně jako to, že Richard Dawson a Bolka klub Kasárna Karlín zaplnili.