Jejich písně nejsou o trávě, péčku, o jiných drogách ani nemluvě. Možná správnější by bylo říkat jim Nesvatá trojice, protože svými písněmi bourají některá tabuizovaná témata moderní společnosti, z nichž mnohá zavedlo právě křesťanství. Na jednom z prvních koncertů Prague Open Air v pražských Ledárnách předvedli své jazykové rebelství v dokonalém provedení a s velkým ohlasem četného obecenstva.
Ano, podle očekávání „pí *i a kun*y“ létaly dvě hodiny vzduchem skoro v každé písni. Nebylo to opravdu, ale opravdu nic pro útlocitné posluchače. Ale nebyly to ani sprosťárny pro sprosťárny. Z vysokého nadhledu si můžeme říct, že slovní rebelie všech tří autorů není samoúčelná, ale opírá se o několik elementů moderní kultury a je stejným fenoménem jako nadužívání stejných tzv. mastných slov v generaci českého rapu. Někde v pozadí těchto pokusů rozbít sociální klišé jsou avantgardní hnutí minulého století, hlavně expresionismus a dada, jejichž škleb přerostl až do současnosti a s pocitem ztrácející se svobody vyjádření nabírá znovu na aktuálnosti.
Leč dost teorie. Všichni tři píší své písně, protože je to baví, a to, že zapadají do určité teorie, určitě nebylo jejich cílem, jen intuitivním odrazem dnešní skutečnosti. Koncert trojice byl koncipován jako víc než dvouhodinový blok, v němž měl každý ze zpěváků k dispozici zhruba pětačtyřicetiminutový prostor jen pro sebe. Přechody mezi bloky pak tvořily společné písně. Všichni tři dohromady pak ještě na závěr nabídli společné přídavky.
Po úvodním společném songu přišel jako první na řadu Záviš. Kromě úvodní novější písně Ryby rak vsadil na osvědčené hity, což se projevilo už u třetí písně Dvě panenky mohutným sborovým zpěvem více než dvoutisícového davu. Jako písničkář potvrdil Záviš svou inspiraci lidovými písněmi a hlavně městským folklorem. Ostatně, jeden ze společných přídavků v závěru koncertu to potvrdil. Pan Johanes je brutálně upravenou verzí slavné lidovky Píseň o ztraceném věnečku, kterou napsal Karel Hašler. Ti, kdo viděli znojemského písničkáře poprvé, byli nepochybně překvapeni zpěvákovou slovní zásobou, zvláště pak v oblasti pojmenování pohlavních orgánů a jejich využívání. Inu, zpěvák dovede dobře využít zkušenosti z brněnského hantecu i žižkovské pražštiny – a kde mu vhodné výrazy nestačí, vymyslí si nějaký neologismus.
Po vydařené společné verzi skladby Chlapi sú kokoti přišla na pódium její autorka Mucha. Proti pohodáři Závišovi se najednou zjevil temperamentní živel s hereckými sklony, pro nějž je nekorektní jazyk skoro vždycky vyjádřením partnerské frustrace, zápasu s vlastním ženstvím a existenčními starostmi, ubíjenými alkoholem. Málokdo u nás otevřel ve svých písních tolik Pandořiných krabic sociálních témat jako ona. Její umělecká odvaha bude jednou téma na diplomovou práci. Je při tom zajímavé, že pod nánosem zpovědí o těžkém ženském údělu najdeme svérázný humor. Nejvíc vypluje na povrch v jejím parodickém medley slovenských hitů osmdesátých let, vytvářejícím kontrast s opravdovou životní realitou. Mucha navíc potěšila novinkou, písní věnovanou Závišovi, kterou prý napsala „po osmdesáti šesti hodinách poslechu Závišových písní tak, jak by ji složil Záviš, kdyby měl kun *u“.
U Xaviera Baumaxy je souznění s avantgardou znát nejvíce. Je asi nejvýraznějším českým postmoderním písničkářem. Básnické metody dada a expresionismu vnímá jako obranu před dnešním šílenstvím, kde nad normálním pohledem na svět převládá křečovitá a zároveň zběsilá posedlost hyperkorektností. Velmi často se jí brání – podobně jako Záviš nebo Mucha - pomocí parodie. Jeho bizarní verze Nedvědovy známé písně Podvod, proložené jakoby cikánským folklorem navíc podtrhla další z rysů jeho tvorby, smysl pro groteskno. Mimochodem, pro obsah Baumaxových skladeb si jen málokdo všimne, že poslouchá výborného zpěváka.
Nejsjetější trojice vedle už zmíněného Pana Johanese končila známým Závišovým protest songem Já na vojnu nepudu, já ji mrdám. Je neuvěřitelné slyšet ono slovo s drnčivým r, které někteří surrealisté označovali za nejčešštější české slovo, ve sborovém provedení tří tisíc diváků.
Nazývejme věci pravými jmény. Tak by také mělo znít poselství Nejsjetější trojice. Pánové a dáma je dovedou podat šťavnatým způsobem, který jejich publikum baví a zároveň přítomné intelektuály inspiruje k nekonečnému mudrování.