Zatímco šampaňské u stolů bouchalo, zkoušela naroubovat písničky ze svého debutu Korzetiér na příběh napůl ze života a napůl z divadla. Rozálie si vytvořila spojovací text, který vypráví – občas velmi nehledanými výrazy – příběh o tom, jak se zamilovala do jistého španělského surfaře a skejťáka, a o tom, co z toho vzešlo.
Ve své podstatě to nebylo nic moc veselého, dopadla s ním jak sedláci u Chlumce, jedna milostná tragédie za druhou, samá prohra, ale ve svém celku její povídání působilo srdečným, ba až optimistickým dojmem. Takové to „prohrála jsem, ale příště bude lépe“. Nebo – řečeno názvem jednoho z přídavků – byla jako „kočička v dešti“. K úspěchu jí dopomohl i vyvážený cit pro improvizaci, jímž vylepšovala ústřední příběh. Dodal zpěvačce a harmonikářce v síťovaných punčocháčích na autenticitě a důvěryhodnosti. Z pódia, nazdobeného růžemi, to prostě jiskřilo. Inu, herečka!
Zdá se, že Rozálie ráda říká nahlas silná slova. Určitě tuší, že má obdivuhodnou vlastnost říkat „mastné výrazy“ tak, že nezní vulgárně a nikoho neurazí. Ví přesně, až učebnicově dokonale, kdy taková slova použít. Když skoro na začátku citovala slova jednoho svého kolegy, že zpívá „staropražské písně o mrdání“, přešli to diváci se smíchem a bez pohoršení.
Sám koncert byl hodně česko-španělský. V první polovině přišla s originálním nápadem – španělský popový šlágr prokládala verš po verši doslovným českým překladem. Pak přišla další perla, pocta nezapomenutelné mexické zpěvačce Chavele Vargas. Tedy něco podobného jako kdyby frankofonní zpěvačka zazpívala česko-francouzsky píseň od Edith Piaf.
Možná těch španělských písní ke konci vystoupení bylo až moc. Dá se ovšem namítnout, že právě na nich se Rozálie prezentovala, že není jen přesvědčivá, ale také technicky skvělá zpěvačka. Jen jedna do hispánska naladěná píseň do programu neseděla. Sevilla byla mimo kontext jejích příběhů o milostných vzestupech a pádech. To, že nějaká skladba trčí ze zbytku programu, se stává nejčastěji proto, že interpret k ní má nějaký osobní vztah. To je nejspíš i případ Rozálie.
Když padlo téma Sevilla, stojí za zmínku, že na ní a na dvou dalších skladbách doprovodil Rozáliin akordeon kytarista Filip El Cherry Zobák. Zvláště písni Havran to hodně pomohlo. Ale Rozálii jako zpěvačce stejně nejvíc sluší, když je na pódiu sama. Nikdo další pak neruší sílu tanga v Živé mrtvole, valčíkovou atmosféru v poetickém Bzzzzz nebo až punkový vztek, když zpívá „Chce se mi řvát a nemám hlas…“
Malý sálek ideálně vyhovoval komunikaci mezi Rozálií a její tvorby znalým publikem. V tom je na tom stejně jako její kolegyně s akordeonem Radůza. Je otázkou, jak by takový program fungoval ve větším prostředí. Nicméně, Rozálie je na začátku své písničkářské kariéry a navíc žena s velkým hereckým nadáním. Bude-li se jí chtít, jistě dokáže nečekané věci, ať už na divadle nebo v hudbě. Pokud ovšem nenarazí zase na nějakého Španěla, který by ji svedl z cesty.
Rozálie
La Fabrika, Praha
17. únor 2023
