NAŽIVO: Léčivá síla času. Australanka Courtney Barnett Praze ukázala, že se zase směje

Čas a psychika dělají divy. Když Courtney Barnett v září 2019 hrála v pražském Lucerna Music Baru poprvé, šlo o věchýtek připomínající Kurta Cobaina. Nejen opačným držením kytary, ale také pohublou postavou, prohýbáním těla a smutkem v duši po rozpadu šestiletého vztahu s australskou hudební kolegyní Jen Cloher. Navíc se tehdy pražská zastávka odehrála v závěru evropského turné. Na jednu mladou slečnu docela dost. Přesto šlo o dobrý, v určitých chvílích vizuálně magický koncert.

Na svou druhou pražskou zastávku (opětovně do Lucerna Music Baru) tenkokrát Courtney Barnett zavítala na začátku evropského turné. Po koncertu v německém Mnichově šlo v české metropoli teprve o druhé vystoupení v rámci EU & UK tour. A bylo to znát.

Courtney Barnett loni vydala své třetí album nazvané Things Take Time, Take Time. Oproti předchozím dvěma deskám Sometimes I Sit and Think, and Sometimes I Just Sit (2015) a Tell Me How You Really Feel (2018) ho nenatočila se svými letitými spoluhráči, basákem Bonesem Sloanem a bubeníkem Davem Mudiem, ale s bubenicí Warpaint Stellou Mozgawa. A hudebně došlo k docela výrazné změně a patrnému odklonu od předchozí tvorby. Právě odlišnost posledního alba vyvolávala pochybnosti, jak bude druhé pražské vystoupení australské hudebnice, která 3. listopadu (v plánu je vystoupení v Amsterdamu) oslaví pětatřicáté narozeniny, vypadat.

Ještě než publikum dostalo odpověď, předstoupilo před něj kvarteto Hachiku. Australská indie popová skupina vedená Anikou Ostendorf původem z Německa měla k dispozici třicet minut, na jejichž ploše představila šest věcí ze své tvorby. Tam, kde za to skupina víc vzala, hrábla do strun a nabídla dámské vícehlasy, tam zněla její tvorba lépe. Jinak šlo o standardní indie pop odehrávající se ve středním tempu. Strunné nástroje měly v moci tři dámy, hudebně nejlépe zněl jediný mužský člen  kapely obhospodařující bicí. 

Pro frontmanku není úplně ideální dispozicí introvertnost jako je tomu v případě Aniky Ostendorf. Ale nešlo o třicet minut života, které by člověk považoval za nejhorší. Jen je brzy vytěsní z mysli, protože nebyly nijak výrazné.

Pokud úvod setu Hachiku sledovalo tak sto lidí a člověk se bál, aby to tak nezůstalo i dál, tak před začátkem vystoupení Courtney Barnett byl Music Bar v Lucerně téměř zaplněný. S osmou večerní Courtney, celá v bílém, přivedla na pódium Bonese a Dava a bez zbytečných prodlev začali hrát singl a otvírák poslední desky Rae Street. S následující Sunfair Sundown také z nejnovějšího alba bylo jasné, že obavy z toho, jak se bude koncert odehrávat a znít, byly zbytečné. Díky kapele, s níž Courtney hraje už téměř deset let, všechno fungovalo tak, jk mělo. V playlistu se střídaly položky ze všech tří alb a koncert se nesl ve svěžím rockovém duchu.

Dobré náladě publika napomohl i zvukař, který po prvních dvou písničkách vytáhl zvukově utopený zpěv a dostal ho na úroveň, která se pro koncert hodila. Když po necelé půlhodině kapela sál rozvášnila písničkou Small Poppies z debutového alba, člověk si uvědomil, že divočení s Courtney Barnett je prostě úžasné. Stejně tak to, že následující Depreston (také z první desky) zní ve srovnání s pozdější tvorbou velmi jednoduše. Což ale nikomu v publiku nevadilo a se zvěvačkou a kytaristkou v jedné osobě ho zpívala snad polovina přítomných.

Ocsar Wilde dal světu hru Jak je důležité míti Filipa, Courtney Barnett určitě ví, jak je tomu v případě její muziky s basákem Bonesem a bubeníkem Davem. Jejich sehranost a drajv vytáhly písničky z posledního alba na úplně jinou kvalitativní úroveň. A třeba taková Here's the Thing s výborným kytarovým sólem byla jednou z ozdob pražského koncertu.

Jak už bylo zmíněno, koncert skvěle šlapal díky výborné a sehrané rytmice. Neméně důležitou byla i kytarová hra Courtney Barnett, fantastické kytaristky. Trojčlenná kapela i díky tomu zní silně, robustně a bohatě a při koncertu si vypomohla pouze minimem předtočených zvuků.

Po další energické smršti (History Eraser, Pedestrian at Best, Nobody Really Cares If You Don't Go to the Party) následovala závěrečná klidnější Write a List of Things to Look Forward To. Po sedmdesáti minutách byl konec. 

Publikum si ale žádalo víc a své přání si dokázalo vytleskat. Na první přídavek se vrátila samotná Courtney a sólově odehrála Oh the Night z nejnovější desky. Bylo fajn pozorovat basáka Bonese, jak si to ve stínu na okraji pódia společně se zvukovými techniky užívá. Po dalších dvou poklidnějších písničkách, které odehrálo celé trio, už byl skutečně konec.

Courtney Barnett se svými dvěma kolegy z kapely odehrála v Praze od roku 2019 dva výborné koncerty. Ten letošní byl ale lepší. A nejde jen o energii, jíž mají členové kapely na začátku turné ještě dost. Ještě víc potěšilo, že tentokrát se hlavní hvězda smála, komunikovala s publikem. Že byla v pohodě. Po prvním pražském koncertu bych se bál Courtney Barnett požádat, aby mi v souvislosti s názvem tehdejší desky řekla, jak se cítí. Tentokrát by ke strachu nebyl důvod. Věci prostě občas jen potřebují čas.

 

Setlist:
Rae Street 
Sunfair Sundown 
Avant Gardener 
Nameless, Faceless 
Need a Little Time 
Small Poppies 
Turning Green 
Depreston
Here's the Thing 
City Looks Pretty 
Elevator Operator 
Lance Jr
If I Don't Hear from You Tonight 
History Eraser
Pedestrian at Best 
Nobody Really Cares If You Don't Go to the Party 
Write a List of Things to Look Forward To 

Oh the Night 
Sunday Roast 
Before You Gotta Go