Platí to samozřejmě za zachování základních tří předpokladů: pokud má stále svoje celoživotní charisma, pokud má co hrát a pokud má před sebou publikum, které jde s ním od prvního do posledního tónu. A to se v Divadle Archa splnilo bezezbytku.
Je vlastně s podivem, jak dobře znějí Caleovy písně, i z těch alb, kterým dal umělec vypulírovaný, vysloveně umělecký sound (což se týká i toho posledního Mercy, k němuž právě probíhá evropské turné, byť v repertoáru zazněly pouhé čtyři ukázky), v základním rockovém obsazení, tedy kytara, basa, bicí plus Caleovy klávesy, často nastavené na klavírní zvuk. V některých sonzích sice zněly i předpřipravené zvukové samply, které ale spíš zahušťovaly noisové plochy nebo přinášely bizarní složky typu ženského zpěvu v pozadí Hanky Panky Nohow.
Některé písně v této koncertní podobě dokonce vykazovaly rysy klasického rocku, se kterým bychom si nikdy Johna Calea rozhodně nespojovali, zejména s dlouhými a vlastně standardními kytarovými sóly jako v The Endless Plain of Fortune nebo v – ovšem skvěle zařazené, gradující – finálovce Villa Albani. Tyto pasáže, co se kytary týče, vyvažovala chaotická a noisová sóla v Out Your Window či Cable Hogue, jež ovšem jinak zněla bezmála jako dylanovka.
Z uvedeného je snad zřejmé, že koncert Johna Calea rozhodně nemohl nudit, jeho stavba měla jasnou logiku, Cale nastavoval tváře melodika, zpívajícího nad typicky vytloukanými akordickými osminami na klavír, ale také progresivisty, který se nebojí vystavět za pomoci samplů hlukovou stěnu, protože dobře ví, že právě takové střídání nálad s jedním společným jmenovatelem nejen udržuje posluchače v pozornosti, ale také vytváří přes všechnu členitost vlastně jednolitou atmosféru koncertu.
Ale i ty největší „divočiny“, mezi které samozřejmě zapadá i přídavková totální dekonstrukce Elvisova Heartbreak Hotelu, měly v sobě jistou sofistikovanost. John Cale sice prošel různými obdobími, byl u toho, když vznikaly různé styly, sám jich řadu ovlivnil, ať už jako hudebník nebo producent, ale vždycky vlastně stál zároveň mimo ně, pozoroval je zpovzdálí. A takový byl i jeho koncert. Netekla tam krev, pot, ani slzy. A nebyla to ani žádná „hra na rock'n'roll“, ovšem ani „umění pro umění“.
V Arše hrál hudebník, který to má v hlavě dokonale srovnané a bez jakýchkoli vedlejších berliček (velkoformátovou, ale vlastně jen velmi ilustrativní projekci v to nepočítáme) hraje svoje písně tak, jak je cítí dnes. Nic nešidí ani nepřehrává.
John Cale
Divadlo Archa, Praha
1. březen 2023
