Lana Del Rey - Blue Banisters: 60 %
Upřímně jsem nevěřil, že někdy něco takového napíšu, ale Lanina nová deska mě jako celek i po několika posleších zkrátka moc nezaujala. Ne že by se na ní nenašly hezké a příjemné písničky, jen jsou zase o něco decentnější, roztahanější a komornější. Obecně lze říct, že Blue Banisters sice prohlubuje zvuk předchozích dvou alb, především pak folkový či country nádech Chemtrails Over The Country Club, je tu ovšem jedno velké ale.
Lana Del Rey se trochu neprozřetelně rozhodla vyhrabat i několik písní, které napsala v minulosti (třeba Nectar of the Gods, Thunder, Cherry Blossom), ačkoli už úplně nereflektují místo a dobu, v níž se zpěvačka nachází nyní. Některé ze songů vznikly už v období desky Born To Die a měly vyjít na následném Ultraviolence, kromě toho i k nelibosti zpěvačky unikly na internet a fanoušci je tak znali už před vydáním na Blue Banisters.
Značně tak utrpěla poetika, kterou si Lana Del Rey na posledních dvou albech budovala. Písně totiž příliš nereflektují a nectí zpěvaččin vývoj, snad jen v čím dál prostší instrumentaci. Pozbyly metafor, mají menší vnitřní napětí i gradaci. Mnohým se tyto řádky mohou zdát paradoxní, protože tvorba Lany Del Rey nikdy nepatřila k té nejdynamičtější. Jenže vždy měla nějakou pointu, i když ve svém vlastním hudebním vesmíru, na vlastním prostoru. Řada songů na Blue Banisters je ale prostě jen pomalá. A to je vše.
Písní je prostě moc
Melodie jsou více éterické, méně ukotvené a řada z nich na první poslech nezafunguje. Nic proti tomu, Lana Del Rey už dávno nejede podle šablon hudebního průmyslu, hity a předvídatelná struktura jsou jí absolutně cizí a očekávání ji nezajímají – svědčí o tom i absolutní trolling v intermezzu The Trio, což je Morriconeho skladba doplněná o hodně výrazné trapové beaty. Dá se brát jako drobné pošťouchnutí fanoušků, kteří od Lany očekávají návrat ke stylu desky Born To Die.
Ale zpět k těm melodiím. Muzika by koneckonců měla být i podnětná a vyžadující aktivní poslech. Takže se nesnažím říct, že písně, které nefungují na první dobrou jsou špatné. Problém tkví jinde. Melodie nenesou tolik silných nápadů, a tentokrát jim ani příliš nepomáhá aranžmá.
I tak se tu však najde řada příjemných skladeb. Arcadia je jedna z balad, která důležité vnitřní napětí nepostrádá. Beautiful je nádherně křehká díky pianu, které zní jako padající kapky deště, a kde Lana Del Rey vysvětluje, že i ze smutku se dá stvořit něco nádherného. Song Dealer s hostujícím Milesem Kanem z The Last Shadow Puppets měl být původně už na Chemtrails a představuje zpěvačku v zajímavé poloze, když v refrénu z plných plic spíše křičí, než zpívá. I následující Thunder, ač je staršího data, vykřesá ze svého potenciálu maximum.
Snad proto, že jsou písně poskládané z různých období, je album Blue Banisters méně soudržné, a tedy více zvukově roztříštěné. Dá se ovšem říct, že zdaleka nejvíc se Laně Del Rey nevyplatila její netrpělivost. Vydat dvě alba během jediného roku je sice velmi ambiciózní a svědčí to o jisté obratnosti, ale možná bylo nasnadě nechat nejprve trochu uležet Chemtrails. Jenže Lana Del Rey měla přetlak, který pramení z neutichající kritiky její osoby, a tak potřebovala tento aspekt reflektovat skrze další hudbu. Dojíždí však právě na kvantum relativně podobně znějících písní v příliš krátkém časovém horizontu. Zjednodušeně řečeno svou hudbou posluchače, nebo tedy konkrétně mě, přehltila.
Může se dost dobře stát, že ve mě nová deska ještě uzraje a po několika dalších posleších k ní budu smířlivější. O okamžitou lásku, jaká to byla v případě opusu Norman Fucking Rockwell! nebo právě desky Chemtrails Over The Country Club, jejíž titulní píseň považuji za jednu z vůbec nejhezčích a nejsymboličtějších, se však nejedná. Na to Blue Banisters zkrátka chybí větší barevnost a jiskřivost.
