Tou písní chtěl prý vystihnout „takovou zvláštní, trochu smutnou atmosféru města“. „Nechci splynout s davem, nespokojím se s málem,“ brouzdá ulicemi New Yorku ve skladbě, která v sobě má ve své poprockovosti i zvláštní syrovost. Michal Hrůza si ji produkoval sám společně se svým kytaristou Honzou Horáčkem, o výsledný sound se postaral Ecson Waldes. Jistou sympatickou neučesaností tu prorůstá jednoduchý taneční rytmus, překvapí dechy a další nečekané odstíny.
V jádru sice zůstává Hrůzův rukopis, který lze snadno popsat jako celoživotní cestu za jednoduchou a chytlavou písní. Je ale na místě si všimnout, že obal se v poslední době mění. Po loňském povedeném (a zvukově ještě odvážnějším) singlu Hodiny je N.Y.C. další ukázka, jak si uchovat pozici stálice tuzemského poprocku a přitom přinášet songy, které nejsou jen podle šablony. Nad tímhle se dá i zamyslet, což je vždycky plus pro posluchače, méně už pro hitparády.
Z N.Y.C. bude jen těžko hit jako Zakázané uvolnění, Namaluj Svítání, nebo Pro Emu. Je to píseň náladová, ve které se Michalovi podařilo zachytit emoci okamžiku místa, doby i kus vlastního pocitu z demokratického města, které má před sebou vizi republikánské vlády. To sdělení má v sobě ale přitom trochu univerzálnosti a ostnu pro pop ne příliš typického. Vždyť jako mimozemšťané z Evropy na Ameriku koukáme v posledních měsících všichni – včetně těch, kteří na nás dříve hráli Američany z Vysočan.