Noise Flow – Headliner doporučuje
At The End (singl)
Brněnští Noise Flow sami sebe označují jako alternativní rockovou kapelu. Kvintet muzikantů má na svědomí několik singlů a nám do rubriky Feedback poslali aktuální, který nazvali At The End. Mezi svoje inspirace řadí Foals, Kasabian nebo Pendulum.
Dám stranou, proč by se někdo měl inspirovat zrovna u Foals, to je prostě jen subjektivní názor – ale pokud tam inspirace opravdu je, tak někde dobře schovaná. To ty poslední zmíněné, australské legendární Pendulum tam slyším o poznání více. Aktuální At The End je o dost jinde než například jejich našláplá píseň Roaches – jako bych poslouchal rozdílné kapely. Když si procházíte tvorbou Noise Flow, tak vlastně ani nevíte, kam kapelu zařadit. To mě baví! Mám rád hudebníky, co se nebojí nejen přesahů, ale doslova „tečou“ mezi žánry. Jen mě mrzí, že jsem kapelu objevil zrovna v době, kdy se rozhodnou vydat tak klidnou skladbu. At The End je přes čtyři minuty bublající a rostoucí písnička – prim tady hraje temný syntezátor, který sice až na krátkou pauzu v refrénu jede dokola, ale příjemně tím celou skladbu drží. Ke konci se však celá kapela urve a popustí opratě naplno. Na Brno dobrá angličtina, jen škoda trochu klišovitého textu. Nemůžu se ubránit přirovnání k Pražskému výběru, a to myslím jako pochvalu. Zajímalo by mě, jak skladba samotná, tak vlastně komplet ten žánrový rozsah funguje na koncertech… Až budete hrát v Praze, dorazím se podívat!
Vladimír Sejk
Donnie
I’ll Cry Tomorrow (singl)
Zpěvačka Donnie patří do generace hudebníků, kteří už neznají hranice. V Londýně studuje hudbu i byznys, který k ní patří, a v roce 2020 vydala album Donnie, které dosáhlo na 100 tisíc přehrání. Má příjemný hlas, dobrou angličtinu, současnou popovou produkci. Přesto ale s novým singlem na YouTube dosáhla v době uzávěrky jen na nějakých 500 přehrání. Čím to je, když formálně tomu není co vytknout? Možná právě v tom. Donnie splývá se současnou produkcí, se svými posmutněle anglicky zpívanými písničkami vstupuje do ohromné konkurence podobných zpěvaček, které ale mají lepší písničky, refrény nebo zajímavější příběh. A ničím nad ně neční. Zatím. Tajemství úspěchu často netkví v dokonalosti, ale v jedinečnosti.
Honza Vedral
Spoločný gén
Prelom storočí (album)
Tohle je pozoruhodná, na slovenské poměry trochu netypická kapela. Ne že by se neinspirovala domácí scénou, hlavně mnohé refrény připomínají tamní poprockové kapely, úspěšné v Čechách na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Ale jak o sobě kapela tvrdí – a na rozdíl od jiných kapel se ve svém autoportrétu nemýlí – vliv grunge a punku je u nich hodně čitelný.
Na rozdíl od většiny slovenských souborů, které tu v Čechách známe, nejsou jen baviči, ale snaží se do své hudby implantovat určité současné temnoucí celospolečenské pocity. Jak sami říkají: „Žijem na prelome dvoch storočí, tretie na mňa asi už nepočká,“ a tahle přelomová doba nepřináší nic superpozitivního. Naopak, jsme neustále pod policejní kuratelou nějakého Velkého Bratra: „Stráži nás premočených na nitku, slnko nám hádže jako uterák, a ty zúfalý, čakáš len a len na bitku, cez papuľu ti dať, veď ťa nemá rád.“
„Prespať dobré časy, to sa dnes nosí,“ protestuje nespokojená nitranská trojice, ale jejich řešení, jak uniknout z toho kontrolovaného života, je sice poetické, ale příliš utopické na to, aby bylo reálné: „Zožeňme si miesto, ktoré nás bude milovať, len ťažko to bude Zem, veď láske sa na nej nedá dovolať.“
Podle těchto citátů se zdá, že jde o koncipované album. Nejde. Posluchač spíš cítí, že jde o příležitostné reakce na to, co se děje, jak nenápadně přituhuje. Vzdor rozčarování světem na přelomu dvou století, ve kterém se zrodili, vzdor proměně svobodných devadesátek do pozvolna vznikajícího Orwellova panství, má deska pozitivní náboj. Vyplývá z typicky slovenského smyslu pro melodii, z energie a zaujetí, se kterým kapela své poselství hraje a zpívá. Braňo Kaplík je navíc velmi dobrý zpěvák, takže nelze než konstatovat, že se Prelom storočí vzdor realitě alespoň co do muziky povedl.
Josef Vlček
Parketový lev
Neodchádzaj (SP)
Kapela ze sousedního Slovenska u nás není žádnou neznámou. Vítězové různých hudebních soutěží k nám posílají singl Neodchádzaj. Není tomu co vytknout. Je slyšet, že tahle partička má svoje nejenom nahráno, ale i napsáno a nedávná změna na postu baskytaristy jí nijak neublížila. Přímočarý rock se slovenským textem, solidním vokálem, s jednoduchým riffem a s refrénem postaveným na jednom slově je vzorec, který bude fungovat vždycky a všude. Má to dobrý zvuk, přesně tak syrový, aby to ještě byla ochotná hrát rádia. Ačkoli mě to baví, kladu si otázku, jestli tohle má u současné generace ještě posluchače. Hudba pro mě nemusí nutně pokaždé přinášet něco nového, ale přeci jen, tohle je krutě „oldskůl rak“.
Ale bavilo by mě, kdybych třeba takovou kapelu, jako je Parketový lev, mohl vidět na turné jako předskokana nějaké české partě. Tohle bude trochu rockovější publikum bavit. A pořád doufám, že pro českého posluchače je sousední slovenština stejně příjemná a srozumitelná jako za dob Žbirky, Modusu, Elánu, Müllera či Gombitové.
Dany Stejskal
Monika Povýšilová
Breathing (singl)
K singlu Moniky Povýšilové bych v podstatě mohl jen zkopírovat text, který jsem psal výše ke zpěvačce Donnie. Je bezpochyby, že umí zpívat, její skladba je dle současných trendů v popovém ranku dotažená a není jí co vytknout. Přesto v sobě nemá pro posluchače v dnešním světě moc výjimečného. Vím, že to může znít krutě, když jde o niterný song o soužití v toxickém vztahu vycházející z vlastní zkušenosti. Jenže kdo právě o tom v dnešní přecitlivělé a do sebe zahleděné době nezpívá? Monika Povýšilová a její tým sahající od slovinského producenta až po olomoucký komorní sbor odvedli profesionální práci, má na to stát se úspěšnou hudebnicí. Ale nejprve musí předvést něco rozpoznatelného a přenést do hudby univerzálně srozumitelné emoce, kterými si namotá posluchače. Není to vypočítavost, se v dnešní době hned na začátku zamyslet, kdo vlastně ti posluchači mají být.
Honza Vedral