Nová jména na české hudební scéně sledujeme v Headlineru bedlivě prostřednictvím rubriky Feedback i v v žebříčku největších nadějí, který pro vás chystáme pod vedením Marka Reinohy pravidelně v únoru. Ve výroční anketě jsme si ale dali trochu jiné parametry.
A tak se stalo, že nejvíc se nás shodlo na jménu Barbory Mochowe, která se v minulosti dvakrát neúspěšně pokoušela o Eurovizi a loni vydala už druhé album. Ale povedlo se jí natolik, že až teď to vypadá na ten skutečný začátek. Zkrátka na tuhle nahrávku se vyplatilo počkat.
Český objev roku: Barbora Mochowa
Krásný zasněný hlas a poklidná, vzdušná hudba v naší uspěchané době může působit až léčivým dojmem. Možná je trutnovská zpěvačka s rusko-německými kořeny Barbora Mochowa opravdu léčitelka, možná ne, ale její druhé album Will O’the Wisp má na citlivého posluchače opravdu zklidňující účinek.
Cože to na desce slyšíme? Je to dream pop? Alternativní folk? Space music? Nějaká post klasika? Pojmenování pro to, co skládá a realizuje Barbora, najdeme řadu. Od každého něco. Plavíme se s ní po klidném oceánu, vznášíme se v kosmických výšinách, sedíme ve vznešené katedrále nebo naopak v malém kostelíku, bloudíme svou vlastní zklidněnou duší, sníme zabaleni do mušelínu, jsme uprostřed Cameronova Avatara, potkali jsme kosmickou Enyu 2.0… (celá recenze) – Josef Vlček
Kde se vzala tahle bludička nemám šajn. Pracovala na tomhle albu šest let a působí jako zjevení. Něco tak zvukomalebného se v české kotlině slyší málokdy. – Dany Stejskal
Po prvním poslechu desky Will-o'-the-Wisp jsem si zkrátka nemohl pomoci a pustil jsem si tuhle zádumčivou nádheru znovu celou od začátku. Písničky Barbory Mochowe mi svou náladu dosti připomínají Lanu Del Rey. Je skvělé u nás slyšet takovouto formu upřímného dream-popu, ze kterého máte husí kůži po celém těle. – Lukáš Rešl
Výběr z redakčního best of 2023
Hudba nejsou závody. V jednotlivých kategoriích jsme se proto rozhodli vyhlásit vždy jednoho interpreta a počin, na kterém se nás shodlo nejvíc redaktorů Headlineru. A v následujících tipech především brouzdáme na osobní vlně zajímavostmi napříč žánry. Řadíme je abecedně a za poslech stojí všechny.
Blind Künstler
Projekt Blind Künstler je výsledkem spolupráce Rhyse Bradocka (Gerda Blank, Metronome Blues) a českého saxofonisty Tomáše Továrka, kteří na konci loňského roku vydali z části instrumentální a z části písňové eponymní album. Pánové na něm posluchače berou do sugestivního světa potemnělých barů, ve kterých se mlhou cigaretového kouře prodírá goticky jazzová, psychedelií načichlá a v podstatě filmová hudba ozvláštněná zneklidňujícím úpěním saxofonu nebo Rhysovým vokálem. Skvělé album pro hudební fajnšmekry. Neskutečně mě mrzí, že jsem nedorazil na jeho křest, kde dvojici doplnili bubeník Erik Hajtmánek a basák Jan Uiberlay, musel to být hodně intenzivní zážitek. – Marek Reinoha
Hard to Frame
Od elektroniky k jazzu a zase zpátky. Možná se špetkou ambientu. Pozoruhodná kapela s vyzrálým zvukem. – Radek Pavlovič
Máří
Tohle pro mne bylo opravdové zjevení loňského roku! Máří jsem objevil díky rubrice Feedback, od jejího alba Léto znovu přijde jsem podle popisu moc nečekal. Když tu jsem najednou zjistil, že poslouchám opravdu skvěle zazpívané a postavené písničky s triphopovou mlhou, jedinečnou atmosférou a nenapózovanými texty, které dávají smysl, mají sdělení a nebelhají v manýrismu používaní anglických slov. To všechno se navíc potvrdilo i naživo. V mezičase, kdy jsem psal oslavnou recenzi na album, které natočila se svým parťákem Šimonem Kellerem, ji totiž Kay Buriánek, aniž bychom se na čemkoliv domlouvali, pozval na Headliner Ponton. A tam znovu zazářila. Budu se asi opakovat, ale myslím, že o Máří ještě uslyšíme. – Honza Vedral
Na zastávce Malostranské náměstí jsem v létě potkala svého učitele ze základní školy. Slovo dalo slovo a když jsem mu řekla, že pracuji v hudebním časopise Headliner, pochlubil se, že jeho dcera den předtím pro nás dělala rozhovor. Lovím jméno jeho dcery. Máří! Máří Čechová. Měla jsem nesmírnou radost, že právě ona je mladá muzikantka, o jejíž hudbě se v redakci v té době právě živě a s nadšením diskutovalo. Na další týden měla navíc naplánované vystoupení na Headliner Pontonu, kde ukázala, že má kouzlo i naživo. – Šárka Hellerová
Moře dní
Čerstvý vzduch přichází z Ostravy! Netuším, jak zní Moře dní naživo, celé album tak přesvědčivé není. Ale singl Kamiony řídí? To je rozhodně jedna z nejhezčích českých písniček loňského roku. Jakoby snad ani nevznikla v roce 2023, ale byla tu tak nějak vždycky. - Honza Vedral
Myncryst
Přestože kapela Myncryst poskládaná se samých Slováků (usazená v Praze) vznikla již někdy v roce 2014, tak si oficiálním představením své hudby počkala až na rok 2021. Já jsem je objevil v loňském roce, když jsem na ně náhodou narazil na koncertě irských Just Mustard, kterým předskakovali. A ta jejich alternativní, převážně instrumentální noise-prog-rockově laděná kytarová muzika pro mě byla příjemným překvapením. Vyznačuje se svobodou sebevyjádření a je postavena na extrémních dynamických zvratech a kontrastech mezi citlivou trylkující kytarou a někdy až noiseovým hlukem. – Marek Reinoha
Pam Rabbit
Na Pam Rabbit si v roce 2023 udělal obrázek snad každý, kdo aspoň trochu sleduje domácí scénu. V naší redakci jsme o ní za poslední rok napsali pár článků, které nešly vždy po srsti. Třeba Pepa Vlček měl k jejímu debutovému albu I Love the Internet v recenzi celou řadu výhrad. V mých očích však Pam Rabbit přináší do užšího mainstreamu aktuální a nijak nenucenou podobu moderního popu, který se snaží dělat na té nejvyšší úrovni. I když to není úplně nové jméno, přeci jen za sebou má i nominaci na Anděla, je to přesně ta naděje, kterou domácí scéna teď prostě potřebuje. A s debutovým albem to potvrdila. – Lukáš Rešl
Purpl Boi
Néro Scartch rozhodně není žádný nováček, mimo jiné kvůli kapele Mydy. Stejně tak je znám i díky své producentské práci – proč je zrovna on mým objevem? Protože jeho nejnovější alterego Purpl Boi je současná evropská elektronika s odkazem klidně až někam k NIN. Ípíčko Purpl Summr je jízda a opravdu se těším až si ho budu moct někam dojít poslechnout naživo... – wlado
Remdik s eponymní deskou
Čtyři romští bratři z Žiliny založili skinhead Oi! kapelu a říkají si Remdik. V létě vydali eponymní debut s hity jako Víťazná bitka nebo Naser si!. Výborná grafika na přebalu, skvělej zvuk, přímočarý, syrový riffy a striktní texty. Kazeta vyšla na balkánském DIY labelu 161 Strikes Records. Vlastně nechápu, proč to píšu do kategorie objev, když je to československá deska roku. Minimálně! – Ondřej Horák
Sunnbrella
Patří David Žbirka do kategorie objev? Já vlastně nevím. Má slavné jméno, produkoval tátovo skvělé album Posledné veci, sleduju ho už opravdu dlouho... Ale moment. Se svým projektem Sunnbrella přeci debutoval deskou Heartworn až v roce 2023! A je to skvělá nahrávka se světovým shoegazovým zvukem i ambicemi. Navíc loni odjel svoje první turné po Česku... Ano, když se to takhle sesumíruje, do kategorie Objev roku Sunnbrella určitě patří a myslím, že v naší bestofce zarezonuje i jinde. – Honza Vedral
Synové smrti
Skupina Synové smrti je nová pražská kapela Romana Vičíka, ve které debutuje jako frontman a zpěvák vlastních textů, které jsou plné tématu smrti. Jedná se o alternativní kytarovou směs alt-rocku, country a blues, postaveného na syrové kytaře, atmosférických melodiích doplněných klávesami přidávající muzice příjemný nadhled, a nezaměnitelném Vičíkově zpěvu. Pánové vkusně míchají patos právě s tím nadhledem a jejím prostřednictvím berou posluchače na cestu do míst, kam se nikomu z nás nechce, a ze kterých není návratu. Kapela v loňském roce, příznačně na Dušičky, vydala hodně povedené album 206 kostí. – Marek Reinoha