Návrat The Offspring na Rock for People byl více než očekávaný. Poslední show na hradeckém letišti před osmi lety komplikovaly technické potíže a je tak trochu pravdou, že se právě na tenhle set amerických punkrockových velikánů u nás nevzpomíná zrovna nejlépe. Možnost reparátu dostali The Offspring včera (13. června) na hlavní KB stagi a nutno podotknout, že s ohledem na vysoký kapelní věk, se s tím veteráni důstojně popasovali.
Na první dobrou lze ocenit samotný playlist, který pojal snad všechny zásadní skladby, jež jsou u fanoušků tuze populární. The Offspring odpálili koncert peckou Come Out and Play z desky (Smash, 1994) a okamžitě tak dali najevo, že o staré fláky tenhle večer nebude nouze. Ačkoli se Američané zpočátku pomalu rozehřívali, natěšení fanoušci v prvních řadách už začali zvedat ruce a hromadně tleskat.
Foto: Marek Reinoha
Větší ovace a davový tlak však přišly až záhy s kytarovou přehlídkou Kevina Noodlese, který si střihl (v pořadí pátou) jedinou písničku z poslední desky Let the Bad Times Roll s názvem In the Hall of the Mountain King, což je ve skutečnosti předělávka slavné skladby norského klasika Edvarda Griega. Na tento cover The Offspring okamžitě navázali dalším, tentokrát punkovou vypalovačkou Blitzkrieg Bop od kultovních The Ramones. Právě v tenhle moment začal dav, táhnoucí se nekonečnou ranvejí před pódiem, hromadně popěvovat.
Rád bych řekl, že se v ten moment koncert dostal na optimální energickou teplotu, ale jak další vývoj naznačil, The Offspring to pořádně rozbalili až v druhé půlce setlistu, kde (pochopitelně) už čekaly hity jako Why Don't You Get a Job, Pretty Fly (for a White Guy) nebo The Kids Aren't Alright. Výrazným a zřejmě také nejpřekvapivějším momentem koncertu bylo paradoxně zuřivé bicí sólo mladého Brandona Pertzborna, který ostatně celý koncert svým energickým projevem a úderným bicím akcentem velel rytmice celého koncertu, která byla naprosto bezchybná. Angažování tohoto mladíka téměř šedesátiletým veteránům v jádru kapely živým koncertům hodně pomáhá a troufám si říci, že bez něj by večírek zdaleka nebyl tak povedený. Přesto to všechno mělo k dokonalosti daleko.
Foto: Marek Reinoha
Bohužel, vokál frontmana Dextera Hollanda ve vyšších partech dnes naráží na limity a téměř v každém songu bylo slyšet zamlžené mumlání – Dexter prostě uřvanější pasáže nezvládal. Na druhou stranu, nic nešidil a snaha o to dopřát fanouškům energii písniček, které ještě před dvaceti lety měly tu nejintenzivnější šťávu, tam prostě byla. Ostatně k instrumentálnímu výkonu kapely nebylo co vytknout. Zvuk byl poměrně slušně vyladěný a jak vepředu, tak za zadními stožáry (s obřími reprobednami) člověk snadno rozpoznal každý nástroj.
Ačkoli vyjma bicího sóla koncert nepřekvapil ničím výjimečným, bylo sympatické, jakým způsobem The Offspring ze sebe hrnuli jeden song za druhým a bez zbytečných průpovídek bavili dav především muzikou. Vlna nostalgie se v ty momenty hrnula celým areálem, ve kterém by se nenašel nikdo, kdo by alespoň jeden hit The Offspring neznal. Zejména finále večírku s přídavky Lullaby, You're Gonna Go Far, Kid a Self Esteem si už všichni hlasitě zpívali refrény, které demonstrovaly fakt, jak obrovským jménem The Offspring ve světě hudby jsou, a že i ty největší pódia zvládají téměř tihle šedesátiletí punkrockoví bardi s poklidem ukočírovat.
Foto: Marek Reinoha