Mohlo to být i tím, že na svůj set měli vyhrazenou tak krátkou dobu. Foo Fighters zkrátka nastoupili na pódium s hitem All My Life a sypali do publika jednu známější věc než druhou. „Vy jste celou dobu věděli, že jsme to my, že jo?!“ ptal se lidí spíš řečnicky Dave Grohl. „Nejsme dobrý v tajnostech,“ pokrčil rameny. Ale šponování pozornosti k vytvoření wau efektu nebylo v tomto případě nijak potřeba. Na stejném pódiu a ve stejném čase Foo Fighters stáli poprvé před pětadvaceti lety. Nyní svým koncertem potvrdili, že jsou kapela, která patří k headlinerům přirozeně, nepotřebuje se opírat o žádné pódiové efekty a vymyšlenosti a strhující koncert dovede zahrát i za světla.
Velká pozornost byla přirozeně upnutá na bubeníka Joshe Freese, který nahradil zesnulého Taylora Hawkinse. Jeho technika a nasazení bylo až neuvěřitelné. Songy jako Learn to Fly, Best of You nebo Everlong hrál s úctou, ale přitom po svém. A do kolosu Foo Fighters, zdá se, zapadnul přirozeně. Kapela hrála uvolněně, Pat Smear skákal a smál se od ucha k uchu. A Dave Grohl sice moc nemluvil tak moc, jak je zvyklý, ale i tak si Glastonbury znovu získal nejen songy, ale i smyslem pro humor. Třeba když začal pérovat kytaristu Chrise Shifletta, ať se snaží, že se na něj z boku pódia kouká Slash. A po odehraném riffu ho hned chlácholil, že „Slash to schvaluje“. Z boku pódia koncert vůbec sledovala řada zajímavých lidí – mimo jiné i Paul McCartney, kterému na stejném pódiu Dave Grohl hostoval před rokem.
O to překvapivější a dojemnější bylo, když Dave Grohl začal uvádět svého speciálního hosta jako svou „nejoblíbenější zpěvačku na světě“. Na pódium potom přišla jeho dcera Violet, koukla se na sta tisíce lidí pod sebou, pronesla „wau“ a společně odzpívali skladbu Show Me How z nového alba. Koncert Foo Fighters měl všechno, co se od vystoupení na hlavní scéně Glastonbury očekává. A bylo obzvlášt zajímavé ho srovnat s vystoupením hlavní hvězdy večera.
Arctic Monkeys (Profimedia)
Jako by proti sobě stály dvě esence rockové hudby –dryáčnický a podbízivý rokenrol Foo Fighters typicky amerického střihu. A snobsky dokonalé, chladné a přitom hudebně perfektní, britsky aristokraticky povýšené písničkářství Arctic Monkeys.
Kapela kolem charismatického Alexe Turnera je nahony vzdálená představě, že na pódiu mají muzikanti být, aby „bavili lidi“. Jejich práce je hrát písničky. A to Arctic Monkeys během svého historicky třetího „headliner slotu“ na Glastonbury dělali dokonale. Ve své tvorbě jsou už daleko za puberťáckými začátky – zalíbení našli v minimalismu a postupném budování písní, nálad a melodií. Lidi, kteří si chtěli nechat hecovat ke křičení refrénů, odcházeli s poznámkami o arogantním a chladném přístupu. U těch, kteří se na kapelu napojili, zvládli i natahované finále až k závěrečným hitům I Bet You Look Good on the Dancefloor a R U Mine, vládlo nadšení. Arctic Monkeys ukázali, že nemusí být nutně pro každého, ale i tak stále patří k těm nejzajímavějším britským kytarovým kapelám současnosti. A že k jejich stylu patří i to dělat věci... bez opičáren.
Arctic Monkeys (Honza Vedral)
Památné koncerty se ale konaly i mimo hlavní časy a mimo hlavní pódia. Páteční bláznění začali na Other Stage The Hives, jejichž frontman Pelle Almqvist si dokonale obmotal britské fanoušky nejen hudbou, ale dokonalou sadou keců. „Jste to nejlepší publikum, pro které jsme kdy hráli. A to říkáme na úplně každém koncertě,“ utahoval si ze všeho kolem. A kapela ukazovala, že řízný rokenrol, který hraje, ještě stále nevyčpěl.
The Hives (Nina B.)
Doslova uhrančiví byli Young Fathers na West Holts Stage. Kapela, která letos míří i k nám na festival Pop Messe, vytváří zcela podmanivou a uhrančivou a původní hudbu, jíž je těžké popsat. Pět vokalistů, nekompromisní image, bicí nástroje, klávesy, xylofon, synťáky... Jejich koncert v sobě má něco z náboženských obřadů, z nichž vyplouvají silné refrény a poselství zcela nečekaně a přitom přirozeně. V kulisách Glastonbury, které jsou postavené z ideálů o lepším světě, kde se k sobě lidé chovají ohleduplně, uprchlíci jsou vítáni a zisk není na prvním místě, jejich vystoupení vyznělo zvlášť silně. Je to zároveň hudba budoucnosti i současnosti. Chladná, odtažitá, strojová a zároveň vřelá a plná emocí. Young Fathers na Glastonbury jen potvrdili, proč patří k nejoriginálnějším kapelám současnosti vůbec.
Specifickou atmosféru blízkosti měly koncerty na Acoustic stage. Sniff ‘n‘ Tears, což je duo, které tvoří Paul Roberts a Les Davidson, vypráví příběhy stejně jako třeba Paul Simon nebo Bob Dylan. K vybudování atmosféry jim stačily jen dvě kytary, dva hlasy a housle. Americký bluesman Steve Earl si později na stejné scéně vystačil sám s kytarou. Ale na Glastonbury jen stačí procházet areálem a skvělé koncerty si člověka najdou. Skotští Texas připoměli, jak se hraje klasický pisničkový pop naživo, Los Bitchos na Park Stage, jako by přizvukovaly k odpolednímu čaji. Když večer pankáči The Damned uzavřeli svůj set písní New Rose a zvoláním „punk’s not dead!“, babylon dojmů a emocí, který vzhledem ke své velikosti a intenzitě umí nabídnout jen Glastonbury, se už zase nedal ničím spálit.
Nothing Hill Carneval (Honza Vedral)