Není ani tři čtvrtě na deset a už se ozývají typické synťáky největšího hitu Black Eyed Peas. Rozjetá kapela na pódiu v Žlutých lázních po necelé hodině a půl hraní spouští vtíravý refrén písně I Gotta Feeling. „Mám pocit, že dnešní noc bude dobrá noc,“ zpívají postupně všichni na pódiu. A stejně radostně i lidé pod pódiem. Ze začátku. Jenže pak to samé v různých variacích kapela melduje dokola pět dalších minut. Deset minut. Patnáct minut? Pak už se naštěstí blíží policejní hodina a tomu hudebnímu utrpení je konec.
Pocit, který za sebou Black Eyed Peas tímo finále zanechali, dobře vystihuje bezradnost, v jaké se podle všeho někdejší vládci diskoték a hitparád nacházejí. Přestože na Youtube a ve streamingu svými popěvky stále umí sbírat miliony, v Praze ze všeho nejvíc působili jako kapela, co se ztratila ve svém úspěchu. A přestože se snaží znovu a sympaticky postavit na nohy, nedovede digitální čísla přetavit i v dobrou pódiovou show.
Chvála živé kapely
V mnoha ohledech byl ale jejich druhý pražský koncert vlastně sympatický. Zatímco poprvé u nás hráli v O2 aréně, kam přijel bambilion kamionů s technikou, lasery, motorkou a kdo ví čím a předvedli na efektech postavenou halovou show, tentokrát dorazili víc jako „normální“ kapela. Ústřední trojici, kterou tvoří will.I.am, apl.de.ap a Taboo, kryli záda místy až překvapivě rockově hrající muzikanti. A místo zpěvačky Fergie, jejíž charisma i hlas mají zásadní podpis na úspěchu kapely, s nimi přijela filipínka J. Rey Soul, kterou si apl.de.ap „draftoval“ z tamní televizní soutěže Voice. Od začátku působili prostě víc jako obyčejná parta, která spolu dělá muziku.
Koncert zahájili podle očekávání jedním z mnoha hitů z alba Elephunk. Už píseň Let’s Get It Started naznačila, že zvuk nebude nijak vypulírovaný a Black Eyed Peas v roce 2024 namísto studeného diskotékového zlacení sází na skutečně živou energii se vším, co k tomu patří – včetně všeho hecování, nedokonalostí a bezprostřednosti. Živá kapela dominovala celému koncertu, předtočené základy maximálně bublaly v pozadí. A to i v nejnovějších kusech jako Tonight, které jsou z nahrávek syntetické od začátku do konce. Rozhodnutí Black Eyed Peas vykašlat se na flitry a vrátit se naživo blíž ke kořenům z éry před Fergie vyznělo dobře. Jenže…
Horší už to bylo s nevyrovnaným repertoárem. Hned na začátku si každý z rapperů střihnul svou sólovou část. A zatímco Taboo rozhicoval publikum, apple.de.ap si ho udržel a hudebně ulítl do houpavých a vůbec zajímavějších než rovných rytmů, will.I.amova část přinesla ono nekonečné opakování primitivních melodií a sloganů do úplného zblbnutí a za hranici otravnosti, které nakonec vyznění celé velmi dobře nastartované show umořilo. Když k tomuhle „fouká“ pár ohňů a kouřů a syrově hraje živá kapela, nedrží to pohromadě. A na udržení pozornosti to nestačí.
Usnažené zpívání
Moc tomu nepřidala ani zmíněná J. Ray Soul, jež až na pár světlých míst víceméně naplnila všechna klišé o usnažené zpěvačce z televizem, která tlačí na pilu tak, až tím spolehlivě zazdí i ten nezpochybnitelný kus talentu, co má. Musí být těžké zpívat v kapele „po Fergie“, ale tím spíš to nejde naučeně a bez osobitosti. Opět donekonečna natahovaná The Time postavená na melodii z Hříšného tance byla horší zážitek než teplé pivo z přilehlých stánků. Ale jeden z největších hitů kapely Where Is The Love? v závěru koncertu, to už byla v přepjatém finále čistá šmíra připomínající náladu ve tři ráno v karaoke baru. Ano – i tady se lidi bavili, ale objektivně to byl až nedůstojný odvar toho, čeho Black Eyed Peas v populární hudbě dosáhli.
A ten nejlepší moment? Rozhodně rockově znějící Pump It, která kapele sedla. A pak will.I.amova osobní vzpomínka na to, jak se mu v Praze natáčelo s českými filharmoniky. A jaká je to magie vidět, jak jeho „počítačovou“ hudbu hrají živí muzikanti. Jinak to byla opravdu nevyrovnaná popová show, v níž ani veškerá nostalgie k písním a zlaté éře Black Eyed Peas nepřekryla dojem, že kapela moc neví, čím chce být a nevyhnutelně směřuje k propadlišti hudebních dějin.