Vystoupení v po zásluze vyprodaném O2 universu odstartovalo po dvou předkapelách kolem čtvrt na devět večer a trvalo skoro tři hodiny. Celý večer tak nějak příjemně a zároveň velmi energicky proudil.
Ve vzduchu se vznášela atmosféra výjimečnosti, protože čtyřicet let je sakra dlouhá doba a ačkoliv u založení kapely byl ze současných členů jediný – kytarista Jiří Urban – smekněme pomyslný klobouk. Hlavně za to, že kapela doteď produkuje kvalitní muziku a má tah na branku. Sice jsem v úvodu zmínila Metalliku, pocitově ale Arakain vnímám spíš jako Slayer, což jsem si právě na narozeninovém thrashovém večírku znovu uvědomila. Proč? Její ostrá technická muzika totiž není tak komerční jako u prvně zmíněné americké legendy. I ta naše česká ovšem má v truhlici hudebních pokladů slušnou sbírku hitovek. A hlavně u nich se většina publika chytala a zpívala, hrozila a pařila, seč to šlo. U těch hodně technických kusů se nestíhá ani potřásat hlavou do rytmu.
Arakain hned po dramatickém intru spustili ostrou palbu v tvrdém bloku opírajícím se o ikonické písně, jako Jsem trochu jako, Amadeus či Gilotina. Jak bylo v sále vidět a slyšet, setlist složený ze všech nej napříč tvorbou kapely se náramně povedl. To svoje si vněm našla každá z možná tří nebo čtyř v publiku zastoupených generací a na mnohém se shodly.
Zaznělo hodně písní z období „za dělicí čárou“, zhruba před dvaceti lety, tedy po rozchodu s původním frontmanem a zakládajícím členem Alešem Brichtou, jenž mimochodem dostal pozvání, ale nepřijal. Stejně jako ještě docela nedávný dlouholetý baskytarista Zdeněk Kub.
Mladší publikum sosalo spíš songy z nové éry jako Vir, Arakadabra, Malá a ztracená, Adrenalin, starší žralo ty z dřívějších alb. Bylo jasně vidět, že téměř všechny baví jak věci novější a nejnovější, tak ty staré v novém hlasovém kabátě. Ten jim dal nejprve Petr Kolář, který se ale v kapele příliš dlouho neohřál a brzy ho vystřídal Honza Toužimský, oba páni zpěváci se silným zastřeným hlasem.
Kolář byl jedním ze dvou hostů oslavy čtyřicetin. Podle toho, s jakou vervou se vrhl na pódium a jak si to užíval, včetně občasných výjezdů do dickinsonovských výšek nebo sezení před bicími v písni, při níž na pódiu neměl být, hádám, že mu tahle adrenalinovější muzika musí chybět. Samozřejmě zazněly písně jako Prázdnej kout a Strom života, ve které Petr Honzovi v roce 2005 předal pomyslné žezlo a Černý koně.
Součástí večera byla i klidnější pasáž, kdy Honza Toužimský nejprve na jednu píseň na pódiu osiřel a dal ji sám jen s akustickou kytarou a několikatisícovým sborem v publiku. Následně se přidala celá kapela a první ze dvou hostů.
Nejsou dva hosté pro tak významnou oslavu příliš málo? Ne! Právě tak akorát, aby byl celý večer hlavně o metalovém kvintetu tvořeném kytaristy Jirkou Urbanem a Mírou Machem, bubeníkem Lukášem Doksanským, zpěvákem Honzou Toužimským a baskytaristou Markem Loučkou. Je úžasný pocit vidět je na pódiu na jejich koncertě víc než po deseti letech a uvědomit si, jak mezi nimi funguje pořád ta stejná specifická chemie, stejné drobné vtípky, stejné hlášky. I to je to, co fanoušky ke kapele přitahuje a za co ji milují.
Byl také prostor poděkovat všem bývalým členům, které Jirka Urban pozval na pódium. Bylo jich šest, dva další měli vlastní koncerty a dva už zmínění nepřijali pozvání. Svých asi pět minut slávy na pódiu si užil také „nejkrásnější z blondýnek“ Ondra Martínek, už dvacet let dvorní zvukař Arakainu, když si v jedné písni zahrál s kapelou na kytaru.
Mimochodem… Fakt se pořád ještě na koncertech vyřvává: „Hobluuuj!“ a „Co je, co je, co je?“? Ano, je tomu tak. Na tom si člověk uvědomí, jakkoli to může působit buransky, že některé záležitosti nevymizí, třeba jako naopak parádní les hrozících paroháčů a tleskání nad hlavami.
Úroveň koncertu s parádním zvukem umocnily popracované, někdy děsivé, někdy sexy, někdy dojemné či různě graficky výmluvné projekce na třech obřích LED obrazovkách za zády kapely. Promítaly se i upravené záběry z klipů, z vystoupení se symfonickým orchestrem, přebaly desek a části textů písní. Nechyběly opakovaně šlehající plameny, barevné podsvícení kytarových beden, nezbytné větráky – vlasy přece musí vlát. I kamery byly v O2 universu k vidění, z čehož je patrné, že se přítomní i z různých důvodů nepřítomní příznivci kapely můžou těšit na záznam.
Druhým hostem byla Lucie Bílá – velká kapitola v knize jménem Arakain. Jak sama s radostí připomněla, vystupuje s nimi průběžně už pětatřicet let. Stejně jako Petr Kolář na výročním koncertu zpívala sama v doprovodu kapely, třeba Cornuto, kde si chvílemi nezadá se zpěvačkou Arch Enemy, i v duetech s Honzou Toužimským, včetně Tygřice, coveru písně You Shook Me All Night Long od AC/DC.
Na závěr se ještě vrátila na přídavek, aby s Honzou zazpívala poetickou Zimní královnu. Všichni tři zpěváci, ohromná síla hlasů, Bílá, Kolář, Toužimský si dali společné pro všechny přítomné euforické finále Apage Satanas. Závěrečný potlesk při vánici červených konfet byl opravdu hlučný a dlouhý.
Důstojná a povedená oslava kulatin Arakainu je za námi. Teď se můžeme těšit na novou desku, která by měla vyjít na začátku podzimu, a vydat se vstříc padesátce v O2 areně.
Arakain
Support/guest: Jacker´s, ČERNÁ
28. leden 2023
O2 universum
Hodnocení: 80 %