V největší hale v zemi už vystupuje z českých umělců kde kdo. Ale tak jako Kabáti ji nezaplnil žádný z nich. To byl první dojem hned po příchodu do sálu. Z pódia se hrálo na všechny světové strany, a tak měli na kapelu slušný výhled i lidé usazení netypicky v přední části. Co viděli a slyšeli?
Především ohromnou profesionalitu. To, že Kabát vyrostl z lokálních zábav na Teplicku v nejpopulárnější rockovou kapelu v zemi, je známá věc. Ale to s jakou suverenitou a přesvědčivostí v tom pokračuje, je minimálně obdivuhodné.
Program turné, během něhož Kabáti zahráli dvacet obřích koncertů, byl postavený sebevědomě. Kapela v něm z bohatého repertoáru vsadila na kusy, které nejlépe vyzní v halách. Řada starých písní, se kterými sbírali první posluchače, jednoduše nezazněla. Nebyl prostor na Má ji motorovou, dokonce ani na fanoušky milované Moderní děvče. Refrén „denně vožralej“ sice mohl někomu chybět, ale večer měl bez něj daleko větší šmrnc a vyznění. Vynikla totiž rocková mohutnost, která se v kabátovských písních skrývá.
Tu ještě umocnila opravdu působivá světelná show, která doslova „hrála“ s kapelou. Oslepující rudá světla při temné Valkýře byla na hranici snesitelnosti a podtrhla tíživost, kterou v sobě skladba má. Pruh opilecky „rozkývaných“ bílých světel ve spodní části pódia při Žízni, zase zdůraznil hurónství a humor, pro Kabáty typický. A „hořící“ stěna Marshallů při Go Satane Go, to byla krásná ukázka rockového fanfarónství. Jediná výtka? Snad jen k vizualizacím na ledkách. Věřím, že návštěvníci v zadních částech haly by spíš ocenili živé záběry na hudebníky, aby byl kontakt s nimi bezprostřednější.
Kapela samotná hrála od začátku do konce s velkým nasazením. Přestože bylo patrné, že hlas Josefa Vojtka dostal náporem turné zabrat a není v úplně ideální kondici, celý koncert odzpíval se ctí. K dojemným momentům patřily Špalkovy Houby magický, ale jinak se příliš nezvolňovalo. Riffy značky Krulich & Váňa hřměly se samozřejmostí, jistotou a opravdu hodně nahlas. A i když koncert odsýpal značným tempem, Tomáš Krulich si našel čas na to, aby si na pódiu haly, kde se nesmí kouřit, zapálil svoje cigárko. Stejně jako humorná scénka s popdprsenkou to dobře ilustrovalo, že Kabát s profesionalitou neztratil svou bezprostřednost a sympatickou civilnost.
Koncert (a tím celé turné) končil písni Kdo ví jestli. Svým vyzněním jednou z nejsilnějších, které Kabát ve svém repertoáru má. I protože Špalkův text je nejen nadčasový, ale dokonce ještě roste s dobou. „S pravdou se šetří, možná proto, aby zbyla. Je flekatá jak dalmatin, je černobílá. Chudák holka, s dechem nestačí,“ zpívala s Kabáty celá hala. A to byla působivá tečka za oslavami pětatřicetin kapely, která dovede stárnout a s publikem si stále rozumí.
Osmidílný seriál Pětatřicátníci o historii Kabátu můžete poslouchat v rámci podcastu Headliner CZ na platformě Podcasty.cz
