Jako předkapela vystoupila skupina Motyka (Mothica samozřejmě, ale vy mi tento drobný žertík jistě odpustíte, protože vás stoprocentně napadl taky). Po ní přišli v osm hodin večer na řadu Black Veil Brides a měli neskutečný kotel. Přiznávám, že v minulosti mě Andy Biersack a spol, jejich pózy a muzika příliš nebrali a líbili se mi jenom proto, že jsou to namalovaní kluci, ale tentokrát… Wow! Neskutečná smršť. Skvěle jim to hrálo, vynikající komunikace s publikem, které jako by vystupovalo spolu s nimi, k jak silnému vzájemnému propojení s děním na pódiu došlo. A navíc měli chytře vybraný setlist.
Najednou se mi i hudba opravdu líbila, protože je tak nějak vyzrálejší a opravdovější, stejně jako členové kapely. Andy slíbil, že se BVB do Prahy opět brzy vrátí, takže už teď se těšíme. Po jejich bezmála hodinové show jsem zaznamenala pár žen a dívek, které nezvládly nápor emocí, nebo možná vedro a intenzivní zapojení v kotli, propukly v nezastavitelný pláč nebo skončily na zemi fyzickým vyčerpáním. Pár lidí po Brides odešlo, jiní zase v pauze přicházeli, aby si užili headlinery tohoto turné.
Halestorm na pódium vpluli dvacet minut po deváté, kdy jim jako intro posloužil krátký úryvek z vlastní písně Raise Your Horns. Takhle už to pár let dělají. Něžnějších pár desítek vteřin a pak už publikum nešetří, když do něj hned na startu nasypou rovnou dvě totálně energické pecky I Miss the Misery a Love Bites (So Do I). Nutno podotknout, že zněly spíš na pohodu, než zabijácky, protože v tu dobu byl zvuk jaksi tišší. Obavy, že snad uslyším každé slovo fanynek a fanoušků vedle mě, se ale naštěstí nenaplnily.
Po jedné pasáži, kdy zpěvačka a kytaristka Lzzy Hale zpívala jen s něžným doprovodem v podobě vybrnkávaných kytarových tónů a svým mocným barevným hlasem ovládla celý prostor, byl hlasitější a silnější a až do konce přesně takový, jaký si na rockovém koncertě přejeme. Despekt řady lidí vůči klubu Sasazu plynoucí právě z obav ze špatného zvuku tak pro příště není na místě.
Ohromná síla písní z dílny Halestorm je naživo citelnější, než z nahrávek, a tak každý koncert stojí za to. Když jsou na samostatném turné, jde o zážitky ještě cennější, neboť každý koncert je unikát. Bývá to tak obecně, protože na různých místech je odlišná atmosféra, v případě Lzzy, bubeníka AreJaye, kytarista Joe Hottingera a baskytaristy Joshe Smitha mají navíc jednotlivá vystoupení naprosto odlišný setlist. Určité skladby se samozřejmě musí objevit vždycky, jako třeba už zmíněné dvě úvodní, pak si ale kapela dost hraje s tím, co do programu zařadí, takže na tomto evropském turné nenajdete dva večery, kdy by Halestorm hráli úplně to samé. Není divu, že to pořád baví i ten „modrovlasý zázrak“, který si, jak Lzzy prozradila, v Praze užíval jejich koncert už po čtyřicáté.
Halestorm na aktuálním turné k loňskému albu Back From The Dead, jehož titulní píseň je mimochodem naživo naprosto strhující, hodně improvizují, každá písnička zní trochu jinak než na deskách. Ty tvrdší jsou naživo ještě víc heavy, opatřené delšími nebo i novými sóly a vyhrávkami, jsou tam různé rytmické, publikum pohánějící a roztleskávací bubenické vsuvky, bluesové i tvrdě metalové části, pauzy, které pak dají tomu energickému ještě více vyniknout. Například ve studiovém originále spíš pomalá rytmická Amen se tak mění nejdřív v tanečně hardrockovou a později v tvrdě metalovou pecku a patří k z nejsilnějším hudebním zážitkům celého vystoupení. Oproti festivalům nechybí AreJayovo bubenické sólo, kdy s lidmi komunikuje jako mim a oni tleskají a tleskají a skandují a skandují ono obligátní „hej, hej, …“. Došlo i na obří paličky, no, spíš tedy palice.
Lzzy a Joe vzali na I Am the Fire dvoukrké kytary. Muzikanti průběžně zpěvačku jistili jen jemnými doprovodnými vokály. O nádhernou symbiózu hlasů se spolu s ní všichni „kluci“ dohromady postarali v předposlední Here's To Us.
Kromě silných písní a vokálního projevu, jímž zpěvačka a kytaristka znovu a znovu dokazuje, že je bezkonkurenční rockovou bohyní, hodně dělá i energie mezi členy kapely, která se pak logicky přenáší i na publikum a výsledkem je nádherné, hřejivé rockové souznění. Lzzy umí pořádně zařvat a zachraptět tak, že se až stěny otřásají a máte husí kůži snad i na nehtech, stejně tak ale dokáže tichým něžným procítěným zpěvem hladit, konejšit, rozněžnit a rozplakat. A to nejen v rámci dvou balad, při nichž na pódiu osiřela a sama se doprovodila na klávesy. Familiar Taste of Poison je v jejím podání vskutku klenot mezi rockovými baladami.
V průběhu koncertu komunikuje tak, že má každičký návštěvník pocit, že hraje a zpívá jen pro něj. Zeptala se, jestli chceme, aby říkala spíš Česká republika nebo Praha, i z toho je patrné, že jí na fanoušcích záleží a zajímají ji. Často také upřímně děkuje a vyjadřuje vděčnost za to, že lidé chodí na koncerty Halestorm, zpívají a naplno si je užívají. Byla taky příjemně vtipná, například když komentovala podprsenku, která jí přiletěla na pódium, nebo když prohlásila po úsměvném komentáři k image bubeníka a baskytaristy, že ona je dnes večer asi Lzziana Grande. Měla totiž vyčesaný podobný ohon jako Ariana.
Za necelou hodinu a tři čtvrtě zaznělo nějakých šestnáct písní, pod pódiem i na balkonech se hodně zpívalo, tleskalo, objevovaly se lesy rukou nad hlavami, s typickým metalovým gestem i svítícími mobily. Přídavek byl vlastně součástí koncertu. Dramatická pauza totiž nastala o trochu dřív než přímo před ním, jako intro už zmíněné baladické části, která patřila jen Lzzy. Závěr byl mocný, silný, emotivní, v radosti. Slova z finální písně The Steeple, jež Lzzy několikrát zopakovala, to krásně shrnují „tohle je náš kostel, vy jste mí lidé“. Slíbila, že Halestorm k nám budou jezdit zas a znova. Při děkovačce ještě Lzzy a Joe do publika rozhazovali nádherné velké červené růže.