Byl to úplně jiný koncert, než na jaké jsme od Lenny v posledních letech zvyklí. Ubyly dechy, trio muzikantů z kapely se stáhlo „za plexisklo“, aby moc nehlučeli, a slovo dostali hráči z osmičlenného Unique Orchestra, ale i harfa a dva doprovodné vokály. Středobodem koncertu na sezení v honosném prostoru Obecního domu však zůstala samotná Lenny, která na podium nastoupila efektně jako světová diva. I ten větrák jí přitom čechral vlasy.
Přiznám se, že jsem na ten koncert šel s jistými obavami, když jsem si v programu četl o předělávkách Elvise a dalších. Vzhledem k tomu, jak vypadala její dosavadní kariéra, mě ale nepřekvapilo, že se Lenny nakonec vydala méně snadnou cestou. S grácií a nasazením zpívala v nových orchestrálních aranžích vlastní písně.
Když už sáhla ke coververzi, bylo to mimo hudební záběr generace, která sál zaplnila. Její klavírní verze Safíru od Calina s Viktorem Sheenem přesto zazářila – jednak to byla jediná česky zpívaná píseň večera. A za druhé svou citlivou verzí ukázala, jak ohromný hit se dvojici rapperů podařil – tuzemským tradičním audiovizuálním médiím a různým akademikům takřka navzdory. Lenny svou verzí sílu písničky ještě umocnila. A pohled do Safíru zase na oplátku ukázal jí, jaký by u tuzemského publika jako zpěvačka měla potenciál, kdyby přešaltovala na češtinu.
To je ale jen poznámka způsobená pozorováním – žádný pokus o fotrovskou radu. Mohlo by jich být klidně víc. Jistěže by to v Obecním domě vzhledem k jeho akustice ještě lépe vyznělo úplně bez kapely. Samozřejmě, že nejsilnější byly emotivní pasáže, které odehrála jen s klavírem, za jemného doprovodu smyčců a vokálů. Určitě by to bylo pro posluchače srozumitelnější, bez věčného „echování“ jejího hlasu. A festivalové „bavíte se“ hecování publika působilo navíc… Ale to všechno je ve výsledku jen takové chytroprdné kafrání a hledání chyb za každou cenu.
Jistá svéhlavost k Lenny a jejímu přístupu patří od začátku a je víc než sympatické, že si nadále svoje hranice určuje sama.
Její koncert v Obecňáku byl vkusný, osobitý a jednoznačně triumf. Je dobře, že si nadále dělá věci po svém. Jak moc to fungovalo nejlépe ilustrovaly (kromě oprávněného pyšného „mateřského“ pohledu Lenky Filipové z lóže) standing ovations, kterých se přirozeně dočkala při závěrečné Hell.o. Troufnu si říct, že Lenny v ledasčem předčila své běžné koncerty. A že právě „důstojněji“ pojatá vystoupení pro ni mohou i do budoucna být zajímavý směr.