Několikanásobný držitel ceny Anděl prozradil, v jakém vztahu s hudbou se momentálně nachází. Otázky se točily i okolo současné české hudební smetánky. „Máme za sebou 40 let školení, že mít úspěch v branži znamená být součástí establishmentu, který není morálně v pořádku. Zůstává tady nechuť smířit se s kýmkoliv, kdo je zrovna v kurzu pramenící z pocitu, že se na vrchol musel dostat nějakým podvodem,“ myslí si Bárta.
Dělat rutinu není nic ponižujícího
Ostatně i Bárta dobyl česká rádia svojí filmovou hitovkou On My Head ze Snowboarďáků. Ale ani náhodou ji zpětně nevnímá jako prokletí, nebo jako píseň, na kterou by se teď měl dívat přes prsty. „Když hrajeme s Alicí, jako přídavek dáváme skladbu Ani náhodou. Je to snad jediná písnička, která se hrála v rádiích, a ať si o ní dnes myslí kdo chce co chce, tak je to komunikace s fanouškem té doby a je zbytečné se od toho odvracet. To samé platí pro On My Head. Když to někdo chce slyšet, je potřeba to zahrát se vší parádou a ne to nějak ironizovat jenom proto, že se to hrálo v rádiích podstatně víc než většina našich písniček,“ říká Bárta.
Řeč přišla i na to, jak těžké je skloubit snahu být sám sebou a zároveň si získat dostatečně velkou základnu fanoušků bez prvoplánového podbízení. Jak vnímá Bárta heslo dnešní doby „be yourself“? „Be yourself přece neznamená, že jsi extrémní nebo výstřední. Chlápek, který jde ráno smontovat čtyři kuchyně, pak si prokřupe prsty a pustí si fočus, může být tak yourself, že si to kdejaký výstředník ani nedokáže představit. Dostat se do fáze, že člověk dělá rutinu, službu, to není nic ponižujícího, když ji dělá poctivě a naplno,“ je přesvědčený Bárta.
Můj hudební analfabetismus mě v improvizaci limituje
Martin Konvička se jakožto jazzový pianista nemohl Dana Bárty nezeptat na jeho vztah k jazzu. Bárta se totiž v jazzových vodách pohybuje například s triem Roberta Balzara, nedávno vznikl na popud JazzFestu Brno jeho společný projekt s Rozhlasovým Big Bandem Gustava Broma, zároveň se ale v těchto případech do jazzových improvizací prakticky nepouští. „Je pravda, že kdybych si musel vybrat mezi improvizací a kompozicí, zvolil bych kompozici. Improvizace je fajn, ale upřímně si myslím, že na ni nemám výzbroj. Myslím, že v improvizaci už začínám narážet na svoje limity. Melodii odečtu, umím ji postavit, co se týče rytmu, tak vesměs se v něm orientuji intuitivně, ale v harmonii jsem schopen dělat velké chyby. Aby měla improvizace smysl, musel bych se asi už naučit noty. Tady ten můj analfabetismus je můj další limit, který mi znemožňuje dělat improvizaci na takové úrovni, jako ji dělají hráči, které rád poslouchám,“ vysvětluje Bárta. Jazzovou svobodu si ale i tak rád užívá. „Mám rád svobodu v interpretaci, kdy se písničku naučím a pak ji začnu přednášet s vědomím, že některé noty není nutné úplně dodržet, aniž by to vypadalo, že jimi pohrdám,“ dodává.
Ostatně taková je i Bártova poslední deska. Jmenuje se Jedním dechem, vyšla u vydavatelství Bivak Records a Bárta se na ni setkává s triem Roberta Balzara a speciálním hostem, kterým je maďarský trumpetista Kornél Fekete-Kovács. „Někdy mi melodie vyjede z rutiny tak, jak jsem si nenaplánoval. Na pódiu se zachraňujeme navzájem a je to obrovská zábava. Důležité je jen plavat stejným směrem. Poslední deska je na tom postavená. Jeli jsme hodně not v kuse, je tam i hodně sólových partů, které ale nemají exhibiční charakter, což se musí také každý instrumentalista učit, aby se nezačal předvádět ve smyslu artistického čísla, ale vytvořil místo toho náladu,“ uvědomuje si Bárta. A maďarskému trumpetistovi rovnou vysekl poklonu. „Celé je to křehké a Kornel tomu dodal tu špičku. Pro mě je trubka nástroj, který mě sólově baví snad nejvíc,“ říká v podcastu. A co ho na desce baví nejvíc? „Je to 40 minut atmosféry, která se přelévá od Chata Bakera až po naši tvorbu. Je to takový opus, který je čistý v tom, že je tam minimum editací. Je to taková holá pravda. To je pro mě i cesta, po které chci v rámci řemesla jít – minimalizovat editace a když už je používat, tak zcela přiznaně jako nástroj a ne jako záchranou retuš.“
Jako posluchač oceňuji odvahu a autenticitu
Dan Bárta v rozhovoru také přiznal, že už od mala se nedokáže od hudby oprostit, a to ani jako posluchač. Kdykoliv se s někým baví a v pozadí hraje nějaká hudba, může být rozhovor sebevíc zajímavý, ale stejně mu časem pozornost začne sklouzávat právě k muzice. A jaký je tedy Dan Bárta posluchač? „Jako posluchač nejvíc oceňuji autenticitu. Troufám si říct, že už ji dokážu docela rozeznat. Pokud je hudba jen reakcí na poptávku, tak mě to moc nezajímá, protože je to z toho slyšet. To pak není popularizace, ale populismus. Když jde někdo s kůží na trh, nemusí to být nutně složité ani prudce inteligentní, snažím se poslouchat, co mi chce říct. Žánry pro mě přestávají být relevantní. Odvaha mě na hudbě zajímá víc než ty tóny samotné.“ Úspěšný český zpěvák si v tomto ohledu na nic nehraje a na rovinu přiznává, že je pro něj třeba obtížně přijatelná i taková hudební ikona, jakou je David Bowie. „Jeho autenticita je pro mě na jednu stranu neoddiskutovatelná, ale pořád mi v hlavě vrtá červík, jestli, kdyby se trochu posnažil, nezazpíval by to celé jinak. Zato když poslouchám nějaké country zpěváky, kteří jsou teď populární v USA, tak tam tu bezprostřední autenticitu cítím. Je v tom často i spoustu kouzla nechtěného a mě se snáz poslouchá podstata toho přednesu a žánru. Jestli mě na hudbě něco rozčiluje, tak předvídatelnost,“ zakončuje Bárta.