Hraje třeba v Allison Wheeler Quartet, s nímž v loňském roce nahrál album Winterspring, dále v kapelách Bardo, trio B/Y Organism s Danielem Bulatkinem a Kirillem Yakovlevem, nebo kvartetem Drifter Days s anglickým saxofonistou Tomem Smithem. Nyní ho můžeme poznat i v roli kapelníka, a to na jeho debutovém albu Glance. To vydává na konci června u vydavatelství Bivak Records, za nímž stojí festival JazzFestBrno. „Je to taková sbírka různých období a inspirace,“ říká v další epizodě podcastu 32 Bar Talk, který společně připravují magazín Headliner a festival JazzFestBrno.
Jako bubeník jsem měl někdy pocit, že nedokážu úplně dokonale vyjádřit, co chci
V úvodu se Nohavica s moderátorem Martinem Konvičkou bavil o samých začátcích tvorby nové desky. „Ta deska byla takový pocovidový produkt, takže to možná vyšlo i skrze to, že všichni měli chuť dělat nové věci. Myslím, že to byl hlavní impulz. Všichni měli chuť do toho jít a vlastně jsem je ani nemusel nijak zvlášť přemlouvat.“ Nohavicovu kapelu na této desce tvoří David Dorůžka (kytara), Jaromír Honzák (kontrabas), Jiří Levíček (klavír) a Cyrille Oswald (saxofon) „Věděl jsem, jaký charakter by ta deska měla mít a podle toho jsem si hráče vybral. Chtěl jsem, aby mohli hrát, co je jim nejpřirozenější a zároveň to sedělo mojí představě.“
Album Glance je podle Nohavici fúzí různých životních období a inspirací, které sbíral poměrně dlouhou část svého života. Zárodky některých skladeb tak vznikaly třeba už přede sedmi lety, v dobách studií na VOŠ Jaroslava Ježka a Hudební a taneční fakultě pražské Akademie múzických umění. „Vznikaly průběžně, jak jsem studoval na VOŠ a na HAMU. Je to taková sbírka různých období a inspirace, odkud jsem čerpal.“ Nejdůležitějším prvkem Nohavicovy tvorby by pode něj samotného mělo být určité sdělení, přičemž ani tak nezáleží na konkrétní formě, ale na předání zkušenosti, nebo něčeho slovy nepopsatelného v hudbě. „To je pro mě to nejdůležitější. Když si poslechnu skladbu, má ten „smrad“. Že tě z ní mrazí v zádech – ideálně. Což ovlivňuje moc faktorů. Jestli tu myšlenku dokážu dostatečně předat kapele, a jestli se s tím dokáže ztotožnit a prezentovat to tím způsobem,“ říká.
Ačkoliv je Petr bubeník, melodická a harmonická skladba ho zajímala už před nástupem na VOŠ, přestože začátky byly spíše intuitivní. „Spoustu věcí jsem na těch školách začal skládat, nebo i dokončil, ale zajímalo mě to už předtím. Jako bubeník jsem měl někdy pocit, že nedokážu úplně dokonale vyjádřit, co chci,“ dodává s tím, že možnost skládání vlastních věcí pro něj byla lákavější než pouhé hraní. „Když ty skladby vznikaly, zkoušel jsem různé přístupy, jak se dostat k finálnímu produktu. Třeba jsem začal s rytmem a inspiroval mě nějaký pattern, který jsem dal do určitého kontextu,“ doplňuje.
Je hrozná výhoda mít doma někoho, s kým to můžeš sdílet i řemeslně
Ideální příležitost ke křtu desky se naskýtá na druhém ročníku brněnského Slavností synkop, festival ve festivalu pořádaného JazzFestem Brno, který budou 25. 6. hostit prostory Divadla Husa na provázku. Co se týče dalších vystoupení, Nohavica je zatím zdrženlivý ohledně složení, ve kterém bude desku prezentovat naživo. „Je výzva domluvit tak velkou kapelu. Je to investice, finančně i časově. Jirka [Levíček] odjíždí na delší dobu do Států, takže tam bude místo něj Dan Bulatkin.“ Nejpravděpodobnějším řešením je pak zúžení tělesa: „Plán je, že bych to udělal v nějakém menším seskupení a ty skladby trochu upravil, aby se to dalo realizovat snadněji.“
Na eponymní skladbě alba hostuje Nohavicova partnerka, zpěvačka Allison Wheeler. O soužití dvou hudebníků říká: „Určitě se ovlivňujeme. Jednak to, co posloucháme, se spojí. Názory, jaké máme, se také začaly prolínat.“ Jejich spolupráce je slyšitelná na zpěvaččině loňském albu Winterspring, na němž hostoval také David Dorůžka. Přestože se Petr a Allison vzájemně ovlivňují, zachovávají si autonomní hudební projev. „Nakonec se ten zvuk a charakter podobá, i když tam pořád zůstává část té naší osobnosti a vlivů, které máme dlouhodobě. Když se jeden z nás cítí špatně a bojuje s tou hudební realitou, promítá se to na oba. Když se někomu daří a vypadá to, že to funguje, ta motivace je oboustranná. Držíme se v tom světě spolu.“ Zmiňuje také určitou praktičnost jejich páru: „Je hrozná výhoda mít doma někoho, s kým to můžeš sdílet i řemeslně a podporovat se, když to kreativně není úplně ono.“ Jejich společný hudební um pak bude údajně možné slyšet i v budoucnu. „Teď začínáme nový projekt, který nebude jazzový, bude alternativnější. Tam konečně může všechny texty, co neustále píše, použít,“ dodává.
Bicí tam úplně nejsou, takže bych se musel naučit na cimbál
Rozhovor se poté stočil zpět ke studiu, konkrétně k tomu, co Nohavicu vedlo po VOŠ k pokračování na pražské HAMU. „Necítil jsem se jako hotový muzikant. Také skrze to, že se tam člověk spojí s nějakou další komunitou, může si zahrát s více lidmi, dívat se na věci z jiných perspektiv.“ Velkou hodnotu vidí nejen ve hře, ale také v teorii. „Teoretické předměty jako harmonie a rozbor člověka nakonec obohatí taky. Sám bych se k tomu asi nedostal,“ říká.
Stejně jako v minulém Bar Talku, i tentokrát došlo na téma folklorních vlivů na jazzovou tvorbu, vzhledem k tomu, že Petr Nohavica pochází z Valašska. „Přirozeně k tomu inklinovat dává smysl. Máme inspiraci z americké muziky, ale nikdy to nebude úplně autentické.“ Dále rozvedl téma spojení národních inspirací a jazzové hudby do určitého českého jazzového jazyka. „Myslím, že to bude přirozeně dost silné na to, abychom to byli schopni prodat a prezentovat, stejně jako je teď populární izraelský jazz. Vytvářejí teď žánr, který má hroznou sílu, přitom jsme o něm před pár desítkami let ani nevěděli.“ Ačkoliv se Nohavica folklorně-hudební produkce dosud neúčastnil, býval s ní konfrontován často. „Nehrál jsem, ale vždycky je tam [folklor] přítomný. Na oslavách bývá cimbálka. Když jsou nějaké slavnosti, bývá taky. Ale sám jsem nebyl součástí, protože tam bicí úplně nejsou, takže bych se musel naučit na cimbál,“ dodává se smíchem.
Očekávání, vzhledem k vydání alba Glance, nejsou vázána počtem posluchačů, ale především účinkem, jaký bude hudba mít. „Měl bych největší radost, kdyby si to poslechlo aspoň pár lidí a upřímně je to oslovilo. I když to bude jediný člověk, budu strašně rád,“ říká v 9. epizodě podcastu 32 Bar Talk Petr Nohavica.