Jazzový kytarista David Dorůžka byl dalším hostem podcastu 32 Bar Talk, který společně připravují magazín Headliner a festival JazzFestBrno. David Dorůžka prožil léta na přelomu milénia na proslulé Berklee College of Music v Bostonu. Škola udělila Dorůžkovi vedle plného stipendia také několik ocenění, např. Wayne Shorter Award a Jimi Hendrix Award. Tehdy se zúčastnil také mistrovského kurzu pro mladé hudebníky v Coloradu, kde jeho lektory byli mimo jiné Herbie Hancock, Brian Blade, Joshua Redman a Christian McBride. Dnes je Dorůžka nejen úspěšným skladatelem a hudebníkem, ale sám se stal také pedagogem.
Hudební škola je jedinečnou platformou pro setkávání
Dorůžka má dodnes zápisky z Berklee College of Music schované. „Jednou za čas se k nim vracím. Chodil jsem tam před dvaceti lety tři roky, ale dodnes z toho těžím. Myslím, že právě to je účel školy. Člověk by z ní měl vytěžit co nejvíce informací a pak se sám rozhodnout, čemu se bude věnovat podrobněji,“ říká. Kdo se podle něj snaží umět všechno, umí pak všechno jen trošku a právě na tom pak snažení některých talentovaných hudebníků může ztroskotat. „Už dávno jsem si uvědomil, že pokud se chci věnovat hudbě seriózně, je možná dobré umět od hodně věcí trošku, rozumět jim, ale naprosto nejzásadnější je umět pár věcí skutečně dobře. Tím se vyznačují i umělci, které obdivuji. Poznali, v čem mají největší talent a šli v tom do hloubky. Při setkání s některými z nich mi také došlo, že i idoly, ke kterým vzhlížíme, mají v něčem mezery. Ani nejslavnější muzikanti všech dob neuměli a neumějí všechno,“ přemítá.
Hudební škola je podle něj jedinečným místem pro setkávání lidí se stejným zájmem a místem, kde mohou vznikat nové podněty, hudební projekty a začínat úspěšné kariéry. „Dříve to bylo tak, že když byl muzikant dobrý, dostal v osmnácti laso do vydělávající kapely a věděl, že když bude dobrý, už se tam udrží. Dnes to tak nefunguje. Těch kapel, do kterých by muzikant mohl nastoupit v osmnácti a zároveň se v nich uživit, je jen pár na světě,“ upozorňuje.
Při této příležitosti vzpomněl také na svého kamaráda, amerického bubeníka Jeffa Ballarda. „Učí v Basileji a sám si není jistý tím, jakou službu tou výukou vlastně jazzové komunitě poskytuje. Ale já to stejně vidím pořád spíš pozitivně. Jakákoliv příležitost se sejít a tvořit hudbu je vždycky dobrá. A právě škola je pro setkávání výbornou platformou. Je však důležité si také uvědomit, že nechceme skončit u kopírování skvělých muzikantů z historie i současnosti,“ upozorňuje Dorůžka. Podle něj je dobré umět napodobit velké hráče, ale jen proto, aby se člověk naučil mluvit jazykem, kterým pak však řekne něco vlastního. Nikoliv proto, aby opakoval něco, co už řekl někdo před ním.
Lepší neříkat nic než říkat něco zbytečného
Hudebníků, kteří skvěle ovládají řemeslo, je podle Dorůžky nyní tolik jako nikdy v historii. „V tomto ohledu žijeme ve skvělém období, skvělých muzikantů je spousta. Na druhou stranu těch, kteří hudbou sdělují něco vlastního a neotřelého, je pořád stejně málo jako dříve. Spousta lidí zůstane jen na povrchu.“ Dorůžka zároveň zdůrazňuje, že v jazzu nestačí hrát stejné noty, jaké hrál už někdo jiný. „Je důležité, jak je hraji rytmicky, jaký mám zvuk, tón, jak frázuji, jaká je artikulace… Stejné věci se řeší i v klasické hudbě, ale v jazzu je to ještě trochu jinak, protože ty největší hráče vždy definovalo nejen to, jaké noty hráli, ale především to, jakým způsobem je hráli. I se studenty se vždy snažím dostat k tomu, co je za notami skryto,“ říká.
Při vlastní tvorbě se pak snaží neustále myslet na vlastní uměleckou identitu. „Když tvořím, vždy se sám sebe ptám, co jsem a co nejsem, jestli mám co říct a co vlastně chci říct. Jsou i chvíle, kdy mám pocit, že nemám co říct. V ten okamžik je lepší neříkat nic než říkat něco zbytečného.“
Vrátil jsem se do Evropy, abych byl blíž svým kořenům
Když se po třech letech v Bostonu přestěhoval do New Yorku, trvalo to asi rok, než si uvědomil, že tohle není cesta, kterou chce jít. „Mohl jsem se tam usadit a mít tam docela slušnou kariéru, ale došlo mi, že se vlastně nechci natolik vzdálit od prostředí, v kterém jsem se narodil a které je moje. Člověk ze střední Evropy se může naučit swingovat podobně jako afroameričtí muzikanti, kteří vyrůstali ve Spojených státech. Jenže to naučené je sice hezké, ale to nejdůležitější je to, co je někde za tím. Brzy jsem si také uvědomil, že nikdy nebudu mít třeba takové rytmické cítění, jaké měli ti nejlepší tamní černošští muzikanti, kteří vycházejí z úplně jiného kulturního prostředí,“ říká. Zároveň si tehdy uvědomil, že i jeho kultura má co říct a má své kvality, které by člověk nenašel zase na jiných místech. Vrátil se proto do Evropy, aby byl blíž svým kořenům. „Začal jsem také více poslouchat evropskou jazzovou hudbu a došlo mi, že spoustě muzikantů se skutečně podařilo vzít ten původně americký hudební jazyk a mluvit jím po svém. Zářným příkladem byl třeba polský trumpetista Tomasz Stańko,“ připomíná.
V závěru pořadu také zavzpomínal na natáčení své doposud poslední desky Andromeda’s Mystery. Nahrál ji v triu s polským klávesistou Piotrem Wyleżołem a již zmíněným americkým bubeníkem Jeffem Ballardem. Nahrávka vyšla loni u vydavatelství Bivak Records a předcházel jí koncert na střeše výškové budovy Vlněna v rámci série JazzFestBrno on Screen. „Chtěl jsem udělat něco jiného, více elektrického a odpočnout si od klasické triové sestavy. Proto jsem do tria místo kontrabasu zvolil klávesy,“ vysvětluje Dorůžka.