Jako support si přivezli instrumentální duo s názvem O. To není moc google friendly jméno, takže je v případě zájmu hledejte jako O.the.band. Duo vzniklo v průběhu pandemie, tvoří ho Tash Keary s bicími a Joe Henwood s baryton saxofonem a ještě nestihlo nahrát žádný materiál. O předvedli výborný energický set plný těžkých beatů a hlasitých zvuků saxofonu tlačeného přes hromadu efektových krabiček. V muzice na pomezí rocku, jazzu a dubu nad Tashinými synkopickými rytmy Joe předváděl svoje dechberoucí úlety. Výborná volba předkapely. Kdo ji vypustil a dorazil později, má čeho litovat.
Po krátké přestavbě pódia se na něm setmělo a ozval se hlas, který kapelu uvedl jako boxery nastupující k zápasu slovy: „Super-colossal heavyweight champions of the world, Black hellfire Midi.“ Pak už po operním intru nastoupila kapela, již po odchodu kytaristy Matta Kwasniewski-Kelvina tvoří zbývající zakládající trojice, tedy kytarista a zpěvák Geordie Greep, baskytarista a zpěvák Cameron Picton a bubeník Morgan Simpson, doplnění o klávesistu Setha Evanse a saxofonistu Kaidiho Akinnibiho.
A již od první položky setu, kterou byl song John L, bylo jasné, že tato kapela se s tím nemaže a čeká nás neuvěřitelná jízda na pomezí intenzivního mathrocku, postpunku a jazzové improvizace. Rychlé pasáže se střídaly s pomalými, hudba se zastavovala, aby se trajektorie skladby dramaticky změnila a pokračovala jako něco úplně jiného. Až postupem času skoro nebylo možné sledovat, kde jedna skladba končí a druhá začíná. Byl to skoro nepřerušený proud hudební zručnosti a neskutečné energie, který nedal publiku vydechnout.
Kapela zahrála skladby z obou dosud vydaných alb, přičemž některé byly v přepracovaných výbušnějších verzích, ale i aktuální singl Welcome To Hell a několik dosud nevydaných songů, které by se údajně měly objevit na chystaném třetím albu.
Málokdy se vidí takhle elektrizující vystoupení, které působí, jako by bylo neustále na pokraji úplného rozpadu, ale ve skutečnosti je to nejspíš mistrně nacvičený chaos, který má vypadat jako ďábelská improvizace. Simpson, který je právem považován za jednoho z nejpozoruhodnějších bubeníků současnosti, pumpoval úder za úderem a plynule se měnil z virtuózního jazzového bubeníka v noise rockovou mašinu a svými složitými rytmy ukotvoval divokou zvukovou krajinu kapely do zdánlivé soudržnosti. Baskytarista Picton mu zkušeně sekundoval a při tom si neodpustil tanečky se saxofonistou Akinnibim, který foukal do nástroje ze všech sil, až se prohýbal v pase, mával nástrojem jako posedlý a vlasy mu vlály. Do toho všeho strhující Grepova kytara, jeho excentrický zpěv a Evansovy klávesy dodávající hudbě potřebný rezonující zvukový tmel.
Suma sumárum: Black Midi jsou jedinečná kapela brilantních muzikantů a do MeetFactory přijeli rozbít zažité vzorce a s neskutečnou lehkostí a radostí předvést vzrušující muziku a neskutečný koncert.
