„Je to má první manifestace a jsem nervózní. Je mi šestnáct, jsem pošetilá a miluju ty odvážné a hlasité lidí kolem sebe. Slyším, jak se můj tichý hlas připojuje k ostatním a křičím Rusko bez Putina. Zaklesneme se do sebe a spolu vytlačíme policii z ulice,“ vzpomíná Tolokonnikovová v článku pro New York Times na teplý, slunečný jarní den v Moskvě. Psal se rok 2007 a tehdy viděla Alexeje Navalného poprvé.
„Pomohl mě a milionům rusů uvědomit si, že naše země nemusí patřit KGB a kremelským nohsledům,“ píše dál s tím, že dalších sedmnáct let sledovala, jak Navalnyj z moskevského blogera roste v globální morální a politickou osobnost a inspiraci pro miliony lidí na světě.
„Prezident Vladimír Putin možná umlčel Alexeje, který minulý týden zemřel, ale jakkoliv tvrdě se bude snažit nedokáže pan Putin umlčet Alexejův krásný sen,“ myslí si Tolokonnikovová a zdůrazňuje, že Navalného sen o „překrásném Rusku budoucnosti“ s ním neumírá. Zodpovědnost za něj, ale přechází na další. Sama se k ní hlásí – ostatně Pussy Riot, jak v článku vzpomíná, vznikly i díky Alexeji Navalnému.
„Vzpomínám na podzim roku 2011, kdy Putin oznámil, že bude znovu prezidentem a dal tak najevo, že hodlá vládnout Rusku nadosmrti. Naděžda s přítelkyněmi šli na konferenci opozice, aby si promysleli, co dál. Většina panelů byla pro radikální mladé dívky nudná a nenabízela řešení, ale poté vystoupil Alexej Navalnyj. „Mohu svůj život dělit na dobu před jeho projevem a po něm. „Vezmeme hůl a budeme do těch padouchů šťouchat. A můžete to dělat se mnou.“ Tolokonnikovová se ale rozhodla pro vlastní nástroje, kterými bude moc pošťuchovat. Ten den se zrodili Pussy Riot. Že se idea na první video s guerrilovými akcemi skupiny zrodila na jeho přednášce, prý Tolokonnikovová z hrdosti nikdy osobně nepřiznala. S ostatními členkami se jejich cílem stalo, aby bylo tak efektivní a hlasité jako Alexej, pouze skrz feministickou a queer optiku.
Když už za měsíc stály Pussy Riot u soudu pro údajné podněcování k nenávisti vůči náboženství, v soudní síni byl mimo rodiny a dalších aktivistů přítomen i Navalnyj. Dva roky, které strávily v trestanecké kolonii, pro ně představoval naději. Naděžda Tolokonnikovová ve své vzpomínce rozporuje, že by se Putin Navalného bál. Podle ní žárlil na lásku, kterou lidé vůči opozičnímu lídrovi cítili. „Putina lidé následují, protože se ho bojí, Alexeje lidé následovali, protože ho milovali,“ a to si prezident Ruska nekoupí žádnými penězi a nevydobyde tanky a střelami.
Před jedenácti lety se Alexej Navalnyj Naděždy zeptal, jak jde život ve vězení. „Není to ideální, ale ani tak strašné. Člověk tu může přežít,“ odvětila mu. Tým Navalného jí později prozradil, že její slova připomněl, když se v roce 2020 po své otravě rozhodl vrátit se do Ruska. On sám v ruském vězení nepřežil.
Naděžda Tolokonnikovová nesouhlasí, že s ním zemřela naděje. Pro mnoho Rusů byl podle ní jako bratr či otec – on už tu ale není, tedy zodpovědnost za další boj za budoucnost Ruska přechází na ně.
A tak Pussy Riot pokračují. Dva dny po smrti Alexeje Navalného protestovaly u Ruské ambasády v Berlíně. Přinesly si jednoduchý transparent. „Vrazi,“ stálo na něm. „Přišly jsme s jedním jednoduchým slovem. Vrazi. On jen tak neumřel. Byl zavražděn,“ vyjádřila se Tolokonnikovová o víkendu na sociálních sítích. Také uvedla, že za jeho vraždu je osobně zodpovědný Putin.