„PZ, jak ho mnozí znali, patřil k významným postavám československé nezávislé kultury a zanechal po sobě stopu v podobě díla, které ovlivnilo celé generace mladých lidí. Upřímnou soustrast celé rodině a širokému spektru jeho přátel,“ uvedl na Facebooku Drápal.
„Když jsem ho poprvé viděl, nebyl jsem si vůbec jistý, že je to ten autor průbojných veršů, recitovaných do zběsilého rachotu, který se linul z mého magnetofonu. Skoro každý z nás, Pražáků, měl na svém magneťáku něco z jeho DG 307. Představoval jsem si ho jako extatického vizionáře, a místo něj jsem potkal plachého introverta, snad dokonce i trochu morouse, který toho moc nenamluvil, a když něco řekl, mluvil tak tiše, že mu skoro nebylo rozumět,“ uvedl před pěti lety Josef Vlček svůj trojdílný seriál pro Headliner, ve kterém zmapoval život a tvorbu Pavla Zajíčka po dekádách ve vzpomínkách jeho přátel.
První část, kterou tvoří rozhovor s Ivo Pospíšilem, jenž byl u Zajíčkových úplných začátků, přinášíme jako výmlkuvnou vzpomínku níže.
Oddálit muziku od toho běžného muzikantství
Vždycky jsem si říkal, že DG 307 měli smůlu v tom, že byli v obrazu českého undergroundu upozaďováni na úkor Plastic People.
Já bych řekl, že začátek byl naopak, že začali na úkor Plastiků. Plastici byli modelem, který si vymyslel, nebo spíš použil Magor pro svoje účely. Potřeboval kapelu, která by podpořila jeho myšlenky. Pavel byl původně divákem a samozřejmě obdivovatelem Plastic People a snažil se jim přiblížit. Taky do tý doby, než poznal Plastiky, zkoušel všechno možný.
Ale hudbu sledoval, ne?
To ano. Jeho bratranec mu posílal desky a Melody Maker nebo New Musical Express, už nevím. Ještě v dobách, kdy Plastiky neznal, mu chodil do Radotína hudební časopis, který pečlivě studoval. On byl prostě takový studijní typ. V tom časopise nehledal drby o úspěšných anglických kapelách, ale hledal zajímavý věci, který byly tak říkajíc na okraji. Když si mohl objednat desky z Anglie, tak si vybíral ty, který u kritiky propadly. Vytvořil si z nich malou sbírku. V tý době – psal se myslím rok 68 – jsme nevěděli, jak to v takovýmčasopisu chodí a co, kdo, proč a jak tam píše, ale nakonec to byla zajímavá sbírka věcí, co z trhu rychle zmizely. Z nich pak čerpal inspiraci. A taky nás samozřejmě fascinovaly vlasy. Čím větší huňáč, tím větší hrdina. Pamatuju si, jak vyšla první deska Hawkwind a oni na ní byli vyfocení a jeden z nich tam sejmutej tak, žes nevěděl, kde mu ty vlasy končí. To byla fantazie! Nebo Pretty Things. Ti vypadali taky dobře! Když to shrnu, tak náš tehdejší hudební vkus utvářel nedostatek informací a naše následný falešný představy pak určovaly, kdo je zajímavej a kdo ne. A těm zajímavejm jsme potom bezmezně věřili.
Pavel byl tak trochu introvert, ne?
No ne, to je spíš taková touha po partě. Kolik nám v tom devětašedesátým bylo? Sedmnáct? Byli jsme kluci z okolí Prahy, který hledali někoho, kdo by nám konvenoval. A furt jsme nacházeli jen lidi, kterým jsme nedůvěřovali. A pak jsme se našli. A připadalo nám, že ten druhej je tak zajímavej, že nám má co dát. A společně jsme pak objevili ten okruh kolem Plastiků.
Jaký byl Zajíčkův vztah k Jirousovi? Jirous v Pravdivém příběhu málem tvrdí, že za ním Zajíček dlouho dolejzal, než se on, Král undergroundu, uvolil, že se s ním sejde.
U toho jsem nebyl, byl jsem tenkrát na vojně. Já jsem Pavla poznal někdy v devětašedesátýma dva roky jsem s ním intenzivně kamarádil. Na Jawě 21 jsem jezdil z Klukovic k němu do Radotína a díval jsem se, kde a jak hledá výtvarný inspirace. On byl v té době taková sólová jednotka, která se přibližovala k různým pražským partičkám a snažila se někde zakotvit. Taky třeba k pozdějším únoscům letadla. Takže když jsem byl na vojně, Pavel se přiblížil k Plastikům. To bylo pro něj samozřejmě božstvo, v jehož čele byl jako Zeus Jirous, který určoval, co je v pořádku a co ne. Pavel se k němu snažil přiblížit jako k někomu, kdo mu poví, co je správný a co ne.
V televizním seriálu Fenomén Underground Zajíček říká, že – zjednodušeně řečeno –má problém určit, co je dobré a co není. Proto si myslím, že jsou jeho první texty pro DG 307 až křečovitě zásadové. Jako by byl od Jirouse naspídovaný.
On někoho takovýho hrozně potřeboval. Volal mu do Ječný a snažil se mu předat svou první sbírku. Jednu kopii na průklepovým papíře mi poslal taky na vojnu. Já nevím, jaký to bylo, já na básničky nikdy nebyl, ale vím, že ho s tím Magor poslal do háje. To u něj strašně zafungovalo. Konečně měl svýho soudce. Hned mi napsal, abych to spálil, protože Magor to popravil. Muselo ho to hodně vytočit, protože ho odsoudil někdo, koho obdivoval.
Takže Magor ho vlastně nasměroval?
No, tu další sbírku, co napsal, když jsem ještě byl na vojně a zrovna začínala Dégéčka, už mu Magor odmávl, že je v pořádku. Musím říct jednu důležitou věc. Ono to vypadá, jako kdyby se Zajíček Magorovi přizpůsoboval. To není pravda, on do každé party šel za sebe. Berte mě,nebo neberte. Možná ten Magor byl tak velkej a magickej, že si z něj něco vzal. Ale Pavelnikdy žádného šéfa neměl. Tam někde u rodičů ve vilce v Radotíně si svůj život vymyslel jako roli extravagantního kluka, kterej nemá na žaludek na to, aby chodil na stavební vejšku, a raději píše na papír svý vize. Tak jako Magor přijal roli Magora, tak Pavel přijal zase svou roli.
Myslíš, že chtěl být spíš básníkem než muzikantem?
Tak on věděl, že na muzikanta nemá ani ťuk. On nikdy nebyl muzikant, hudbu měl na podporu svejch textů. Však se tehdy taky snažil oddálit muziku od toho běžného muzikantství vším, co se dalo. Dětskejma nástrojema z hračkářství, mechanickým mlácením kladiva do plechů nebo do horního krytu piána, vysavačem. To všechno sloužilo jen a jen jako podpora k jeho deklamaci. Muziku tam zanesl až Mejla – a to ještě hodně, hodně očesanou.
Pavel by jako Patti Smith
Mejla je obecně považován za spoluzakladatele Dégéček.
Pavel byl něco jako později Patti Smith. Akorát ta byla vychcanější než on. Taky nebyla žádnej muzikant. Akorát sehnala kluky, který byli opravdu muzikanti, a ona byla tak zajímavá a její texty tak silný, že se v New Yorku zrodil novej styl. Pavel podobnej způsob aplikoval na Mejlu. Protože Mejla, to byl Mozart českýho undergroundu.
Jak dospěl k tomu, že by měla jeho básně podporovat zrovna hudba?
Právě v kontaktu s Mejlou. Oni si padli do oka a vytvořili silnou dvojku. Mejla vždycky potřeboval k sobě parťáka. A navíc ho to bavilo, protože měl u Plastiků určitý zajetý postupy,a tady byly najednou jiný. Skládal hudbu na základě Pavlových textů. Zpočátku to dost drhlo, protože v Dégéčkách byly části z jiných part. Na začátku to opravdu nebylo tak čistokrevný, jako to vypadalo později. Byl tam třeba baskytarista Ivan Čeleda, kterej předtím hrál bluesrock se skupinou Satori, byl tam Hendrix, což byl zase kulisák a kamarád Knížáka. Jenže tihle rychle odpadli hned po prvním koncertu. Zůstal jsem akorát já, a to především proto, že jsme byli s Pavlem kamarádi, nebo jsem byl neškodnej.
Zmínil jsi Hedrixe neboli Vladimíra Smetanu, který měl kontakty s KnížákovýmAktuálem. Jak se Zajíčkovi líbil Aktuál? První nahrávky DG 307 mi ho hodně připomínají. Vlastně i policajti do svých propagačních materiálů ty dvě kapely smíchali...
Jo, Pavel obdivoval Knížáka. Dokonce bych řekl, že jednu dobu víc než Magora. Ale když Magor začal v soukromí hlásat, že Knížák ne, protože klíčoví jsou Plastici, tak se Pavel s Knížákem rozloučil. Ale přímej vliv Aktuálu na Dégéčka tím nevymazal.
Co Sen noci svatojánské Band? To byla taky trochu disharmonie.
Ne, to s Dégéčkama nemělo nic společného. To byla hospodská zábava Jirousovejch kámošů. DG 307 byli proti tomu od počátku artová záležitost.
Jak vnímal Dégéčka ostatní underground? Ne Jirous, ale ti ostatní.
Zpočátku jsme jako DG 307 nebyli moc přijímaní. Spíš se to bralo jako sranda. Zajíčka začali lidi brát až s dalším vývojem. Začali si uvědomovat, že DG 307 patří do koncepce českýhoandroše.
A jak hudba DG 307 vznikala?
Já nedokážu přesně a stručně Pavlovu hudební filozofii interpretovat. Ale mezi Pavlem a Mejlou existovalo určitý pnutí. Mejla tam na začátku chtěl mít víc hudby, ale Pavel cítil, že byv tom potom plaval, takže se snažil, aby to bylo opravdu jen mlácení do plechů a třeba jen jeden akord.
To nebyl odpor proti skutečnýmu světu
V Americe v padesátých letech existovalo něco, čemu se říkalo jazzová poezie. Básníci, hlavně beatnici, četli své texty za doprovodu jazzové kapely. Znal Pavel beatnickou poezii?
Určitě. Jejich české překlady tady byly od šedesátých let, kdekdo je četl a opisovaly se. Jak už jsem řekl, on nelenil a snažil se z těch trosek informací, které jsme tehdy měli k dispozici, vydolovat maximum.
Když jsem kdysi poprvé slyšel DG 307, měl jsem pocit, že to je improvizace, do který Pavel něco vykřikoval.
Já tomu říkal lamentace. Ne, nebyla to improvizace v pravým slova smyslu. Řekl bych, že to bylo „něco pod kontrolou“, kterou si Pavel pečlivě držel. Nad hudbou i nad myšlením těch lidí, co s ním Dégéčka dělali. Všichni s výjimkou Mejly byli na schůdkách důležitosti daleko níž. Byli využiti k jeho vizím.
Ale to je přece jeden z normálních způsobů tvorby.
Určitě. Ale já v tý době byl kluk, který chtěl taky do naší tvorby něco říct. Mít nápady. Uplatnit se. To mě od něj trochu vzdálilo.
Mně spíš jde třeba o tohle: Kukal mlátí do plechu. To byla v té chvíli jeho okamžitá inspirace nebo to tam bylo předem dané?
To bylo předem přesně daný. To nebylo, že by někdo něco spontánně tvořil přímo na pódiu. Hudbu měl pod kontrolou Mejla a Pavel to jakoby definitivně schvaloval nebo odmítal. Třeba Mejla chtěl, abych na jednom koncertu hrál basovou kytaru. A Pavel řekl: Dobře, ale jen tři tóny!
Co vlastně drželo ty lidi v DG 307 i při tomhle diktátu pohromadě?
Chuť něco dělat. To bylo v době, kdy tady nic nebylo a ty sis musel zábavu nějakým způsobem vymyslet. A tady to ještě navíc hraničilo s uměním. Byla tady nějaká autorita, Jirous, a ten říkal: Hele, tohle je umění! A přitom to zároveň byla zábava.
A tys to bral taky jako legraci?
Legrace, to není to správný slovo. Ani ne tak prdel jako zábava. Ale na začátku mi to opravdu připadalo jako sranda. Cítil jsem v tom happening, ale určitě ne boj proti režimu, jak to dneska občas někdo interpretuje. Jenže pak se to změnilo. Pak to najednou bylo Nejdeš s námi – jdeš proti nám.
Chápu, že tady byla nějaká hranice jinosti, kterou si underground kolem sebe začal budovat. Možná i pod tlakem politické situace v té době.
Jinost byla hrozně důležitá. Vytvoření si vlastního světa. To nebyl odpor proti nějakýmu skutečnýmu světu. Nás ten zbytek světa nezajímal. Ale to jde jen do jistý míry. Já jsem začal hrát s Pepou Pilařem rock´n´roll. Nějakej čas to kluci ustáli, ale pak se to Pavlovi přestalo líbit. Získal na svou stranu Mejlu, že je v kapele někdo, kdo se baví něčím jiným. Tak udělali schůzi, kde mně dali na vybranou. Museli vědět, jak to dopadne, protože jsem odjakživa byl svobodný člověk, který si dělal, co chtěl, a ne to, co chtěli jiní.
To znám. To je ta srandovní story, jak tě slavnostně vyloučili z undergroundu. Stejně jako komunisti opozičníky v roce 1970. Takže DG 307 byli papežštější než papež?
No určitě. S Pepou Pilařem hrál Kabeš z Plastiků a nikomu to nevadilo. Ale co, tak jsem se o to přestal zajímat a hotovo. Vnímal jsem jejich další osudy, ale měl jsem svých starostí dost. Ale vyloučený, nevyloučený, stejně jsme si byli pořád blízký. Akorát jsem se neúčastnil dalšího plánování jejich hudby. Pavel pak v osmdesátým odjel do Švédska. Když jsem byl v dubnu ʹ89 v New Yorku, tak jsme se viděli skoro po deseti letech a hodně mě ten novej Pavel bavil. Změnil se. Byl z něj pěknej chlap, kterej tím, že žil v tom drsným prostředí a při tvrdý práci stěhováka, značně vyspěl. On navíc hlásal velkej respekt k tomu, co lidi kolem něj dělali. Z takovýho toho původního „jen já s Mejlou a všechno ostatní špatně“ byli najednou z toho jeho newyorskýho pohledu všichni dobrý. Když se pak definitivně vrátil, zkoušel různý možnosti, jak se uplatnit. Nechal do Prahy přivézt ty svoje svítící sochy, on je myslím i dobrejvýtvarník, ale nakonec se znovu rozhodl pro nové DG 307.