Dnes je pro mě všechno nové. Zažiju poprvé atmosféru Fora Karlín a na koncert americké kapely Skillet se chystám tentokrát sama. Snad to všechno zvládnu a dobře to dopadne.
Před koncertem jdu ještě na sraz s kamarády a snažím se ještě na poslední chvíli sehnat někoho k sobě. Nikdo ale nevypadá, že by šel, nikdo nemá čas nebo nemůže z jiných důvodů. Tak je to dneska jen na mě. Ještě mě ale napadá... Mohla bych se zeptat táty! Píšu prosebnou smsku, jestli by nechtěl jít se mnou. A jo, trefa do černého, nakonec půjde.
Jdu do haly napřed, vyzvedávám lístek a jen co dorazím, jsem unešená z první kapely Eva Under Fire. Zpěvačka je dokonalá a její hlas neuvěřitelný. Řve do mikrofonu jako o život, až si říkám, jak je možné, že zvládá normálně mluvit. Ke správnému growlingu je potřeba hodně tréninku, sama s tím mám trošku zkušeností. Proto mě vždycky dostanou do kolen zpěvačky nebo zpěváci, kteří growlovat opravdu umí.
Kapela dohrála, teď jsou na řadě novozélandští Like a Storm. Jsem na ně samozřejmě taky zvědavá, ale nejvíc se přece jen těším na Skillet. Teď jdu ale naproti tátovi ke vchodu.
Druzí předskokani jsou taky fajn, trochu mi připomínají Linkin Park. Frontman se snaží chvílemi mluvit česky a docela mu to i jde.
Zdá se mi, že zvukaři tentokrát neodvedli nejlepší práci, tak hlavně doufám, že na Skillety se zvuk zlepší. Druhá kapela odchází z pódia. Táta mi oznamuje, že se bál, že bude na koncertě jedním ze starších, ale opak je pravdou a zdá se mu, že spíše já snižuji věkový průměr.
Teď už je ale čas na to, aby Skillet rozdováděli publikum. Postupně nastupují na pódium a vůbec se toho nebojí. Hned jako první hrají jednu z těch známějších písní – Feel Invincible. Jak jsem doufala, zvuk se o hodně zlepšil, takže si určitě koncert užiju.
Následuje song Rise, po něm Surviving the Game a Legendary. Všichni zpívají: “Destiny is callin' me, go down in history, every day I'll fight to be, legendary!”
Po nabití energie z poslední písničky nás nechají chvíli odpočinout za zvuku klidných a pomalých smyčců. Začínají postupně přidávat zpěv s textem písně Awake and Alive. Následuje kraťounká pauza a poté se song rozjede.
Po písni Back From The Dead se na moment zhasnou světla a my skandujeme: „Skillet! Skillet!“ světla se zase pomalu rozsvítí a chvíli je ticho. Poté začne mluvit frontman John Cooper. Ptá se, jak se cítíme a říká, že jsme všichni krásní. Poté začne mluvit o psychických poruchách a o tom, jak se setkal s mnoha lidmi s depresemi, úzkostmi, motivuje nás, že se všechno dá zvládnout. Říká, že nezáleží na barvě naší pleti, jestli jsme zdraví, nebo nemocní, jak vypadáme, a že hudba právě nás všechny spojuje. Nakonec navazuje tím, že jednoho dne každý potká svého hrdinu, který mu pomůže procházet životem. On prý svého hrdinu už našel, tedy spíš hrdinku, mluví totiž o své manželce Korey. Na jeho dojemný proslov pak kapela navazuje písní Hero.
Při zapisování setlistu si všímám, že baterka dodělává. To jsem teda zvědavá, jak se dostanu domů, když se mi vybije telefon.
Dále poznáváme píseň Not Gonna Die a všichni hrdě zpívají: „No, not gonna die tonight, we're gonna stand and fight forever!“ Atmosféra je nabitá sebevědomou energií a nikdo se nebojí křičet texty písní, skákat a užívat si hudbu, kterou nám Skillet předávají. Celá show je samozřejmě doprovázena světelnými efekty, ale také kouřostroji, které si John navlékne na ruce a míří do publika. To dodává celému koncertu ještě velkolepější rozměr.
Po písni Whispers In The Dark přichází na řadu nejnovější vydaná píseň Psycho In My Head, kterou už však všichni fanoušci moc dobře znají, skáčou do rytmu a někteří se nechávají strhnout nepřetržitým přísunem energie.
Po dohrání Psycho in my Head se hudba na chvíli zklidní a lidé rozsvěcují baterky na mobilech. Následuje totiž dojemná skladba Anchor. Mně už bohužel pomalu telefon vypovídá službu a vzhledem k nízkým procentům baterie už ani ta baterka nefunguje, ale aspoň mávám s ostatními rukou ve vzduchu. Po troše dojetí nastupují smyčce, přidají se elektrické kytary a zaznívá píseň Comatose.
Po energické skladbě Undefeated se John zahledí do publika a všimne si dvou nejmenších posluchačů, které zrovna najde. Hned se zeptá, kolik je jim let. Oběma je osm. „Svět by hned byl lepším místem, kdyby všichni rodiče učili své děti od mala poslouchat Skillet,“ vtipkuje.
Poté se ptá, jestli se tu někdo cítí jako příšera a my už moc dobře víme, kam tím míří. Skáčeme a zpíváme. Už mi dochází dech i síla v nohou, ale nepřestávám si užívat skladbu Monster.
Po songu Rebirthing kapela odchází, ale my nepřestáváme tleskat, výskat, křičet a skandovat. Asi po minutě vybízení se Skillet vracejí zpět na pódium s písní The Resistance. Po skončení už jsme všichni tak utahaní, že už se ani nesnažíme podruhé kapelu přivolat zpět. Jdeme k hlavnímu východu a vyrážíme na cestu domů. S posledními dvěma procenty baterky si rychle najdu spojení, naštěstí mi jede autobus přímo domů.
Na to, jak jsem byla z celého dne vystresovaná, jsem si koncert neuvěřitelně užila. Nakonec všechno dopadlo dobře.
Z první řady
V nepravidelné sérii článků Z první řady zprostředkováváme emoce a bezprostřední koncertní vjemy těch nejoddanějších fanoušků.
