Konečně! Už vcházíme do O2 Areny, procházíme bezpečnostní kontrolou a turniket nás pustí díky kódu na vstupence. Najdeme si místa v našem sektoru, sedneme si a vyčkáváme na příchod první předkapely. Jmenuje se Manon Meurt a zatím je neznám. Při čekání někdo vedle nás zapne svítilnu a mává na okolní lidi. Začne se zapínat víc baterek a spoustu lidí na sebe mává malými světélky.
První předkapela vychází na pódium. Jsou to Češi. Moc mě neuchvátili. Hrají dobře, jen to není styl hudby, který bych poslouchala. Následuje předkapela Eclipse. To už je můj šálek kávy! Všechny písničky se mi líbily a jejich koncert jsem si užila. Asi je začnu poslouchat.
Teď už ale snad přijdou na řadu My Chemical Romance!
Netrpělivě vyčkáváme na příchod hlavních hvězd večera. V průběhu přestávek mezi kapelami hrála hudba jako kulisa, ale teď najednou přestala. Zbývá necelých 8 minut do příchodu.
Ječíme a křičíme, vyvoláváme je na podium.
Těch osm minut trvá nekonečně dlouho! Ale pak konečně přichází na pódium naši srdcoví idolové. Celá O2 Arena křičí, píská, někteří fanoušci dokonce neudrží slzy – včetně mě. Všichni jsou neuvěřitelně šťastní. A to se ještě nezačalo hrát.
Jako první spouští svou novou píseň The Foundations of Decay. Všichni zpíváme slova, nebo alespoň melodii skladby a jsme nadšení. Pořád nemůžeme uvěřit, že se MCR dali zpátky dohromady a že je vůbec vidíme koncertovat. Další skladba je I’m Not Okay, zase všichni zpívají a je to dokonalé. Následují písně This Is How I Disappear, Cemetery Drive, Bulletproof Heart, Boy Division a The Ghost of You. Mobily se opět rozsvítí a celou O2 Arenou se vznáší tisíce světlušek. Je to jako celý vesmír.
Další písně jsou Na Na Na a House of Wolves. Už nějakou dobu nesedíme, ale stojíme a tancujeme, skáčeme a zpíváme. Následuje jedna z nejlepších a nejznámějších písní Welcome To The Black Parade. S prvním G se celá O2 Arena nadšením rozvýská. Běhá mi mráz po zádech. Gerard nechává zpívat fanoušky a dav jednohlasně notuje: „When I was a young boy, my father took me into the city, to see a marching band…“.
Dosud mi není jasné, proč se vlastně tahle parta dala opět dohromady, ale je to jedno. Jako fanynka jsem za to vděčná. Celé dva roky pandemie jsem se modlila, aby si turné původně naplánované na rok 2020 nerozmysleli, a teď vidím a slyším, že jsem rozhodně nebyla sama.
Následují Teenagers, Heaven Help Us, Vampire Money, Mama, jedna z mých nejoblíbenějších písní Famous Last Words a Sleep. Po ní už kapela odchází z podia za ohlušujícího potlesku a křiku. Fanoušci se ale nenechají napálit a potlesk a křik neustává. Po menší přestávce se MCR vrací na podium. Zahrají rovnou tři přídavky: Mastas of Ravenkroft, Helena a jako poslední píseň The Kids From Yesterday. Jako by zpívali o sobě. Věřím jim každé slovo.
Odcházím z O2 Areny, před sebou slyším fanoušky znovu notovat: „When I was a young boy…“ a přidávám se k nim.
Venku před O2 Arenou ještě čekám, než metrem odjede ten největší nápor lidí a v hlavě mi zní: „I am not afraid to keep on living, I am not afraid to walk this world alone...“
Z první řady
V nepravidelné sérii článků Z první řady zprostředkováváme emoce a bezprostřední koncertní vjemy těch nejoddanějších fanoušků.